Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Boj proti roztržitosti

07.01.2004, autor: Raniero Cantalamessa, kategorie: Modlitba

Musíme
se chránit jak schematizování modlitby, tak domněnky, že když jsme
objevili určitý typ modlitby, vystačíme s ním až do smrti. modlitba
je jako život, a proto podléhá obdobím výší a níží. Jedno "roční
období" však dříve nebo později přijde určitě, a to je zima.
Přijde čas, kdy modlitba, jako příroda v zimě, bude obnažená,
zdánlivě mrtvá. modlitba se tehdy stane bojem, námahou, agónií. Tu
modlitba už není vodou, která prší z nebe nebo sama teče na povrch u
či pod zemí, ale je vodou - jak to vyjádřila sv. Terezie z Avily -
kterou je nutno tahat vědrem z hloubi studně, vší silou, přičemž se
ještě valná část vyšplíchá. (Život, XI, 9)


Boj
proti roztržitosti


Existují
dva typy boje v modlitbě. První z nich je boj proti roztržitosti.
Tento boj zakusili i svatí. Tatáž sv. Terezie vyznává: "Stane se
mi někdy, že nemohu formulovat rozumnou myšlenku ani o Bohu, ani o
kterémkoli jiném dobrém námětu, ani se vnitřně modlit, i když jsem o
samotě. Cítím pouze, že znám Boha. Škoda mi přichází z inteligence a
obrazotvornosti. Vůle mi připadá klidná a dobře disponovaná, ale duch
se tak zmítá, že se podobá zuřícímu bláznovi, kterého nikdo nedokáže
svázat: nejsem schopna držet ho v klidu ani po dobu jednoho Kréda."
(Život, XXI,16)


Začít
se modlit za této vyprahlosti je jako vyplout na otevřené moře v
loďce, jejíž dno nabírá ze všech stran vodu. Všechen čas se stráví
vyprazdňováním loďky a není možno dělat nic jiného, protože jakmile
na chvíli přestaneš, loďka se naplní vodou a hrozí potopením. Nemůžeš
tedy založit ruce a kochat se oblohou. Přijde čas vrátit se na břeh a
uvědomíš si, že jsi nemohl ani klidně pohledět na modré nebe a na
nesmírnost moře, kterým jsi se chtěl kochat, a že jsi neulovil žádnou
rybu, ale jenom vyléval vodu z loďky. Začneme se modlit, abychom se
těšili z Boha, kochali jeho divy, naslouchali Mu, odkryli nové věci o
Něm a o nás, ale naše mysl je roztěkaná a nedělá nic jiného, než že
se naplňuje roztržitostmi. Tak se celá modlitba
přetvoří ve vyčerpávající boj proti myšlenkám a není úniku. Musíme se
namáhat.


Když
bojujeme proti roztržitosti, je třeba se obrnit trpělivostí a odvahou
a neupadnout do mylného přesvědčení, že je tedy zbytečné v modlitbě
setrvávat. Je třeba se pokorně přizpůsobit. Konat kratší modlitby,
snažit se říci rychle, jakoby v poklusu, vše, co chceme dát vědět
Bohu. Kolik času potřebuji, abych řekl: "Ježíši, miluji Tě!
Pane, věřím a doufám v Tebe. Lituji svých hříchů. Odpouštím všem.
Díky za dar Ducha Svatého. Díky, že jsi zde a slyšíš mě!" Kolik
času jsem k tomu potřeboval? Pár vteřin, a přece jsem řekl Bohu to
podstatné a Bůh slyšel. Je třeba znovu objevit krásu "střelných
modliteb", což, doslova, znamená krátké modlitby, vystřelené
rychle jako šípy.


Jiní
naopak shledávají užitečným za těchto okolností opakovat pomalu slova
modliteb, které jim jsou zvlášť drahé: "Někdy," píše sv.
Terezie od Dítěte Ježíše, "když můj duch je v tak velké
vyprahlosti, že je mi nemožné vydolovat z něho jedinou myšlenku,
kterou bych se spojila s milým Bohem, recituji velmi pomalu Otče náš
a Zdrávas; tyto modlitby mě uchvátí a živí duši mnohem více, než
kdybych je byla stokrát ukvapeně recitovala." (Autobiografie, C,
č.318)


Každý
v tom má svou metodu, která nebude nikdy dokonalá a ve všem vítězná,
právě proto, že je to čas porážky, v němž si máme uvědomit naši plnou
neschopnost modlit se, a uznat, že pokud jsme někdy poznali horlivou
modlitbu, bylo to jedině dílo Boží. Jeden verš Žalmu 31 dokonale
popisuje, co se děje v této modlitbě:


"A já jsem si ukvapeně
řekl Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Avšak slyšel jsi moje prosby,
když jsem k Tobě o pomoc volal."

Protože
nic necítíme, zdá se nám, že i Bůh nic neslyší a neposlouchá, že jsme
vyloučeni z jeho přítomnosti, zapuzeni. A On naopak naslouchal
pozorněji a s větší zálibou než kdy jindy.


Když
vidíme, že pramálo pořídíme tím, že zůstáváme v modlitbě, je důležité
nevzdat se, nezačít postupně opomíjet modlitbu ve prospěch práce.
Když tu Bůh není, je důležité, aby alespoň jeho místo zůstalo prázdné
a nebylo obsazeno nějakou modlou, např. modlou práce. Abychom se tomu
ubránili, je dobré přerušovat občas práci, abychom pozvedli alespoň
myšlenku k Bohu nebo abychom mu alespoň obětovali trochu času. To je
pro Boha "květ modlitby", i když pro nás je to "jíst
chléb potu" (srov. žalm 127,2)


V
životě otců pouště čteme následující příběh o velikém Antonínovi,
otci poustevníků: "Jednoho dne svatý otec Antonín seděl na
poušti a byl napaden bezútěšností a velkou tmou myšlenek. A říkal
Bohu: "Ó Pane! Já se chci spasit, ale moje myšlenky mi v tom
brání. Co mohu dělat ve své tísni?" Tu spatřil jiného mnicha,
jak sedí a pracuje, pak přeruší práci, vstane a modlí se, pak si
znovu sedne ke své práci, potom se znovu zvedne a modlí se. Byl to
Boží anděl, poslaný, aby Antonína opravil a dodal mu síly. A slyšel
anděla, jak mu říká: "Jednej tak a budeš spasen." Jakmile
uslyšel ta slova, byl naplněn radostí a odvahou: Jednal tak a byl
spasen. Antonín pochopil, že když se nedokáže modlit dlouho bez
roztržitosti, má alespoň občas přerušit práci a krátce se pomodlit.
Snad ten anděl v tuto chvíli říká i mně, který píšu, i tobě, který
čteš, totéž, co tehdy řekl Antonínovi: "Jednej tak a budeš
spasen!"


Co
říkám, není zbytečné. Potřebuje snad Pán naši horlivost a naše
extáze? Je jimi potěšen? Co přidají naše vytržení Bohu? On potřebuje
a miluje naši odevzdanost, pokoru, věrnost - a to vše je umožněno
modlitbou právě tehdy, když se stane vyčerpávajícím bojem.



  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017