Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Chválím, chválíš, chválíme III.

15.08.2001, autor: Jan Šnejdar, kategorie: Chvála a uctívání
“Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a naslouchá mu, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas” (J 3,29).

Tentokrát se zaměříme na vedení chvály. Jakou však s tím má souvislost výše uvedený úryvek? Jde o řeč Jana Křtitele, ve které vysvětluje, kdo vlastně je, že není Mesiáš, nýbrž ten, který mu má připravit cestu, ukázat na něj, ten, který říká: “Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky” (L 3,4), “Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte” (J 1,26), “Hle beránek Boží, který snímá hřích světa” (J 1,29). Něco z Jana Křtitele, něco z jeho prorockého ducha by měl mít v sobě každý, kdo se cítí být povolán ke službě vedení druhých do chvály, ať už se jedná o jednotlivce nebo o celou hudební skupinu. Osoba vedoucího chval a hudební skupina stojící za ním jsou jako ženichův přítel, který k němu přivádí nevěstu – církev. Stojí “u něho”, tedy v jeho přítomnosti, “naslouchá mu”, nebo-li dá se vést Duchem, a “upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas“, jinými slovy je svědkem Božího působení, které se projevuje rozličným způsobem, mimo jiné i skrze charizmata.

Tomuto příteli nejde o to, aby předvedl sám sebe, vyzdvihl své schopnosti a přednosti, dal do popředí sama sebe, ale o to, aby vychválil nevěstě ženicha, a to až “do nebes”, řekl jí jak je skvělý, vyvýšil Jeho moudrost, sílu a krásu. A díky službě tohoto přítele se nevěsta může setkat se svým ženichem, radovat se v jeho přítomnosti. Přiznejme si, že někdy je ono vyrovnávání stezky Pánu velmi náročné, jako bychom při chvále klestili cestu pralesem, proráželi tlusté zdi. Mnohdy jsou chvály bojem, někdy vyloženě duchovním, někdy šarvátkami s naší vlastní ohraničeností, uzavřeností do sebe, s naší pýchou, možná někdy i sebelítostí, falešným ostychem atd. Avšak poté, co se vůlí rozhodneme, neboť zde “vpravdě” nejde o pocity, a učiníme krok do chvály, Bůh často přebírá režii do svých rukou, on sám jedná mezi námi a s námi. Toto je cíl, jehož se dosahuje prostřednictvím chvály: Ženich sám. A nevěsta pak může říci: “Táhni mne za sebou! Dáme se v běh. Král uvedl mě do svých komnat. Budeme jásat, radovat se z tebe, připomínat tvé laskání opojnější než víno. Právem tě všichni milují” (Pís 1,4).

Mluvím-li o těch, kdo vedou chvály, mám na mysli lidi, kteří jsou Bohem obdařeni jak po stránce hudební, tak i po stránce prorocké, tedy že svým jednáním, svým zpěvem a svými slovy připomínají a vyhlašují Boží skutky, Boží pravdu, a tak povzbuzují ostatní k otevřenosti vůči této pravdě a uvádějí je do Boží přítomnosti. Melodiemi a slovy písní, gesty, tancem, modlitbami apod. ukazují na Beránka Božího, a pak se menší, aby on mohl růst (srov. J 3,30), vytvářejí prostor, aby on mohl jednat, a ustupují do pozadí.

Toto dvojí obdarování, hudební a prorocké, by mělo být ve zdravé rovnováze. Nelze se zaměřit pouze na kvalitní hraní a zpěv a vynechat zaměření na Boha. To je pak člověk “jenom dunící kov a zvučící zvon” (1K 1,1). Na druhou stranu stejně tak nelze zdůrazňovat jen duchovní rozměr a zapomínat, že je potřeba rozvíjet hudební stránku věci. A proto nezanedbávejme přípravu na vedení chval, pečlivě v modlitbě vybírejme písně, všímejme si pozorně textů, hledejme, jak nás chce Duch Svatý použít. Při společné modlitbě se pak může něco změnit, může nám přijít vhodnější jiná píseň, ale základ bychom měli mít už předem připravený, abychom se vyhnuli tápání a zoufalému listování ve zpěvnících během chvály. Také naše hráčská zdatnost vyžaduje cvičení, a to pravidelné. Je známým pravidlem u všech umělců, hudebních, výtvarných i jiných, že přestanou-li cvičit na svůj nástroj nebo kreslit, jejich umění automaticky upadá. Zde je na místě připomenout podobenství o hřivnách a jejich využití (Mt 25,15). Nejde o to být perfektní, bezchybný, ale dát Bohu to nejlepší. Každá nevěsta chce být pro svého ženicha tou nejkrásnější. Vyhneme-li se pak základním chybám, jako je např. nepřipravenost, nenaladěná kytara, malé či nečitelné akordy v našich notových záznamech apod., chybám, které mohou být zbytečně rušivé pro celé shromáždění, ale které je možné bez větší námahy snadno odstranit, Duch Svatý může plněji použít naše umění k Boží oslavě, k oslovení lidí, k jejich povzbuzení, potěšení a uzdravení. Hledejme zdravou vyváženost duchovního a hudebního rozměru chvály. Pokud se zrovna začínáme této službě věnovat, může nám připadat, že např. stěží stíháme při chvále mačkat akordy, natož abychom ještě říkali nahlas nějakou modlitbu. V tomto případě pomůže právě pravidelné cvičení díky němuž se nám určité věci zautomatizují, nebudeme na ně muset tak úpěnlivě myslet, budeme moci hrát a zároveň se nahlas modlit.

V praxi je ideální stav, je-li ten, kdo vede chválu zároveň tím, kdo přímo vede hudbu, tedy buď hlavním zpěvákem nebo kytaristou. Není-li tomu tak, je zapotřebí, aby mezi vedoucím modlitby a vedoucím hudby byla jasná předcházející domluva, dobrá komunikace a souhra, aby byli schopni reagovat jeden na druhého, a tak aby nedocházelo k situacím, kdy vedoucí modlitby chce něco říci, ale nemůže, protože to hlavní kytarista se zavřenýma očima “hrne” dál.

Kdybych se nyní měl rozepisovat o roli hudby v dějinách Božího lidu, bylo by to nejméně na dalších deset ročníků Effaty, neboť její role je skutečně nemalá. A také se k tomu necítím být kompetentní. Pro náš účel však stačí zmínit, že hudba je velkým Božím darem, skrze který může člověk vyjadřovat své nitro, prožívat radost, oslavovat a uctívat svého Pána. V hudbě je skrytá velká moc, která může být samozřejmě i zneužita. Lépe však je-li využita a nejlépe je-li tato moc prodchnuta mocí Ducha Svatého.

Važme si tohoto daru, zacházejme s ním zodpovědně, rozvíjejme jej. Skrze chválu skutečně vcházíme do přítomnosti živého Boha a naše písně a modlitby se dotýkají jeho srdce. Jak Bůh reaguje, vyjádřil výstižně prorok Sofonjáš: “Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá” (Sf 3,17).

Duch Svatý může uzdravovat naše rány, uvolňovat naše nejrozličnější okovy, bořit v našem životě vězení všeho druhu. On má tu moc a skrze chválu se jí můžeme otevřít. Nutno říci, že chvála často nemá co dělat s libými pocity. Jak se asi mohli cítit Pavel a Silas, když je důkladně zbičovali, zavřeli do vězení a pro jistotu jim dali nohy do klády? Avšak “kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali. Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta” (Sk 16,25-26). Ano, i takovou moc může mít naše chvála!


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2014
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2016