Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Chválím, chválíš, chválíme IV.

30.08.2001, autor: Jan Šnejdar, kategorie: Chvála a uctívání
Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!” A ty čtyři bytosti řekly: “Amen”; starci padli na kolena a klaněli se (Zj 5, 13-14).

V tomto textu se budeme zabývat způsobem modlitby, který lze popsat slovy klanění, uctívání popřípadě adorace. Při díkůčinění a chvále se jedná z větší části o naši aktivitu, většinou říkáme, více či méně hlasitě, nebo zpíváme Bohu to, co máme na srdci. Často pak skrze dveře díků a chval vstupujeme do uctívání, kdy naší aktivity ubývá, už není potřeba tolika slov, utichají i decibely (i když tomu nutně při uctívání nemusí být, uctívání nerovná se ticho), a jsme tu my před Bohem, v jeho svaté přítomnosti, "vychutnáváme" jeho milost a velikost. Zde pak jde spíše o náš celkový postoj: jak našeho srdce tak i těla. Vždyť to, co je v nitru se nevyjádří jinak než skrze tělo. Při uctívání vnímáme silně Boží svatost, svrchovanost, jedinečnost, padá na nás bázeň (ne strach!) a uznáváme, že on je Tvůrce a my jeho stvoření, skláníme se před ním. To může být vyjádřeno skloněním hlavy či hlubokým úklonem. Dalším postojem uctívání může být pokleknutí, které je nám katolíkům důvěrně známé z liturgie nebo z různých "oficiálních" modliteb. Avšak nepoklekáme někdy automaticky, bez toho, že bychom si uvědomovali co tato poloha vyjadřuje? Jak často poklekáme před Bohem spontánně při našich modlitbách ve společenství? Neříkám, že bychom měli trávit společenství na kolenou, ale zdá se mi, že se někdy až příliš a zbytečně stydíme.

Jiným, a asi nejvýraznějším vyjádřením sklonění se před Bohem je padnutí na tvář. V bibli o něm čteme jako o časté reakci člověka na Boží moc či přítomnost. A byli to často vznešení mužové, kteří padli v bázni před Bohem (a nemálo jim to prospělo). Toto padnutí může být dvojího druhu. V prvním případě jde o úkon člověka, který takto chce ukázat úctu a poddanost Bohu, jako například při kněžském svěcení nebo v osobní modlitbě, kdy sami zaujmeme před Bohem polohu vleže, případně ještě s rozpřaženýma rukama. Takto můžeme vyjádřit, že jsme na Bohu plně závislí, že se mu chceme zcela odevzdat. A je to poloha velmi bezpečná, neboť ležíme-li na zemi, nemůžeme již totiž nikam spadnout. V druhém případě se jedná o to, že je člověk doslova přemožen Boží mocí a velikostí, že se nemůže udržet na nohou. Prorok Daniel popisuje tuto zkušenost takto: "Slyšel jsem zvuk jeho slov a jak jsem zvuk jeho slov uslyšel, přišly na mě mrákoty a padl jsem na tvář, totiž tváří na zem" (Da 10,9).

Chtěl bych nás všechny vyzvat k tomu, abychom si také znovu uvědomili a uchopili hloubku gesta pozdvižení rukou. I to je velice výrazný prvek v uctívání. Vztažením rukou vzhůru vyjadřujeme, že Bůh je skutečný Bůh a že my jsme připraveni přijímat vše z jeho ruky. Otevřené dlaně jsou výrazem naší vděčnosti a zárověň otevřenosti a odevzdanosti Bohu. Možná je pro nás pozvedání rukou již jen jakousi "charismatickou formalitou", zkusme však znovu objevit smysl tohoto gesta a vztahujme své dlaně k Bohu sami za sebe, a ne proto, že to dělají ostatní. Žalmista nás vyzývá: “Pozvedejte ruce ke svatyni, dobrořečte Hospodinu” (Ž 134,2).

Klaníme se Bohu, uctíváme ho, už nejde o naši aktivitu a možná můžeme říci, že už ani nejde o Boží aktivitu vůči nám, i když ta se může při uctívání mocně projevovat, nýbrž jde především o společenství s ním, o přebývání v jeho přítomnosti, spočinutí pod jeho křídly. Žalmista nás zve: “Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil” (Ž 95, 6). A člověk poznává a zakouší, že uctívání Hospodina je to, pro co byl stvořen, může v sobě prožít osvobozující objevení sebe sama jako bytosti učiněné ke společenství lásky s Bohem a může být skrze uctívání uzdraven v hloubce svého srdce, u kořene své existence, může znovu odkrýt svoji důstojnost.

Při klanění nejde o nějaké slabošské, nedůstojné sklonění se před někým jenom proto, že je silnější. Před Bohem se svobodně skláníme, protože jsme poznali, že on je toho hoden, neboť on nám prokázal svou lásku až do krajnosti.

Je tolik věcí, skutečností i lidí, kterým v životě dáváme často nepatřičnou úctu, klaníme se před nimi, ohýbáme hřbet. Kolik takových “model” a “bůžků” si nosí jistě každý z nás. Ale jejich uctívání nás svazuje, znesvobodňuje. Učme se proto na prvním místě uctívat jediného pravého Boha a budeme svobodni, nalezneme sami sebe a porosteme ve vztahu s naším úžasným Pánem. Je-li pro nás někdy něco vzácnější a přitažlivější než Bůh, držíme-li se někdy jako jistoty něčeho jiného než Pána, jsme v klamu. Naučme se pokládat vše, svou pýchu, sebestřednost, závislost na různých věcech, skutečnostech či lidech, k jeho trůnu, k jeho nohám. Odkládejme tam své domnělé jistoty a poklady, pusťme z ruky své “koruny” tak, jako to dělají starci v knize Zjevení: “... a klanějí se tomu, který je živ na věky věků; pak položí své koruny před trůnem se slovy: Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest” (Zj 4,10-11).


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017