Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Čím odpuštění není

Kdo je můj bratr
08.06.2010, autor: Daniel Ange, kategorie: Ukázky z knih

Když odpustíš, nalezneš znovu klid a pokoj:
klid života, pokoj modlitby
.“
Sv. Augustin, Serm. 325,7

Osvobodit se od dvanácti mylných představ

Některé mylné představy o odpuštění nás mohou zablokovat a vyvolávat zbytečné pocity viny. Musíme je demaskovat, abychom se od nich osvobodili. Je nutné odstranit karikatury odpuštění.

1. Odpustit neznamená nutně zapomenout. Odpuštění nepředpokládá ztrátu paměti, ale jen to, že paměť už není přidušena jedovatým plynem.

2. Odpustit neznamená popřít. Uznávám realitu toho, co jsem utrpěl, čím jsem trpěl. Nezakrývám fakta. Odpuštění je síla třeba se vztekem či se slzami přiznat zlo, které bylo spácháno, ale opravdu ho přiznat. Jedině tak budeme moci říci: Budeme žít dál a nikdy nezapomeneme, ale od nynějška budeme žít v duchu lásky a nenecháme náš budoucí vztah otrávit jedem zla.Úkon odpuštění je úkon, kterým se utváří naše lidství.

3. Odpuštění není pouze věc vůle. (Je příliš snadné říci: Musím odpustit.) Odpustit nelze na objednávku. Je to milost, o kterou musíme naléhavě prosit.

4. Odpuštění není magické, ale ani spontánní. Týká se všech dimenzí lidské osoby (duchovní, psychologické, dokonce i biologické); ty všechny se do něj zapojují.

5. Odpuštění neznamená, že je všechno stejné jako předtím, než se lidé proti sobě provinili. V poraněném vztahu se totiž něco navždy změnilo. Musí se nastolit vztah, který už bude jiný.

6. Odpuštění nevyžaduje, abych se vzdal svých práv, což by mohlo znamenat, že určitým způsobem odstupuji z nároků spravedlnosti. Odpuštění, které nebojuje s nespravedlností, není v žádném případě znamením síly a odvahy. Naopak je důkazem slabosti a falešné tolerance (například v případě rozvodu).

7. Odpustit druhému neznamená, že ho omlouvám, že z něj snímám veškerou odpovědnost a říkám: „Není to jeho vina.“

8. Odpustit neznamená dávat najevo morální převahu. V takových případech odpuštění přináší spíš ponížení než osvobození.

9. Odpuštění v sobě nemá nic z obchodování či smlouvání („jedině když druhý udělá totéž“). Odpuštění je bezpodmínečné, velkorysé, dává se nezištně.

10. Odpustit neznamená, že nic nenamítám proti tomu, čím mi druhý ublížil. Ale říkám mu: „Je pravda, žes mi způsobil utrpení, ale já se na tebe nezlobím. Vždyť pro mě znamenáš o tolik víc než tvůj skutek! Chci obnovit svou naději v tebe: vracím ti svou důvěru!“

11. Poprosit o odpuštění neznamená, že vymáhám něco, co mi druhý dluží, na co mám právo. Odpuštění není v řádu práva či spravedlnosti, ale je čistě nezasloužené. Spadá do „logiky nadbytku“, nikoli „do logiky rovnosti“ (Paul Ricoeur).

12. Odpuštění v sobě nezahrnuje bezprostřednost, nebývá okamžité, často předpokládá dlouhý proces. Není zkrátka možné odpustit, dokud je rána živá. Je nutné nechat pracovat čas, nebo spíš nechat Boha, aby využil času.
Některá zranění byla tak traumatizující, že k jejich postupnému zhojení je zapotřebí hodně času, aby bylo možno dát odpuštění, které nebude vynuceno zvnějšku, ale vytryskne z hloubi duše. Takové odpuštění předpokládá, že k němu člověk dospěje ve svém nitru – a po čase tak může spadnout jako zralé ovoce ze stromu, jako ovoce, které dlouho dozrává.

Ukázka je z knihy Kdo je můj bratr?, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017