Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Dar společenství III.

28.02.2006, autor: Petr Karas, kategorie: Charismatické konference


Jak patřit do nějakého společenství? Na počátku stojí touha člověka, aby tomu tak bylo, aby nějaké společenství našel. I k tomu třeba toto naše společné zamyšlení může pomoci. Neměl by tu být postoj, jako když člověk přijde do hypermarketu a vybírá si podle ceny a obalu. Jestliže ale existují v mém okolí nějaká společenství, neměl bych si vybírat tímto způsobem, ale měl bych se ptát v modlitbě Boha, kam mě vede a kde je mé místo. Nemám-li na výběr, je dobré nepohrdat společenstvím, i když vnímám, že je nedokonalé. Nebo je možnost, že společenství neexistuje a vy ho toužíte založit; pak platí, že kde se dva nebo tři sejdou a shodnou a modlí se, a zvláště pokud se modlí za takovýto dar, je to modlitba, na kterou Pán odpovídá, a je to cesta, po které vás Pán bude doprovázet. Je důležité, když se lidé scházejí, i když ještě nevědí, jak se mají modlit a sdílet, aby měli kontakt s místní církví, aby to nebylo něco, co se odtrhne od farnosti, od místní církve, co pojede po svých vlastních kolejích a časem zjistí, že farnost ani církev nepotřebují, protože si žijí duchovně lépe. To zavání velkou pýchou a velkou nestabilitou. Jedna věc je neoddělovat se od těch druhých, a potom mít Boží slovo i kontakty s ostatními, učit se, jak se modlit, jak se sdílet. Dnes je hodně možností, kde se může člověk nějakým způsobem poučit.


Jestliže už společenství existuje, má také nějaké stupně vývoje. Zjednodušeně rozlišujeme tři. Jedna z možností je, že se společenství nevyvíjí vůbec, pak se žádné stupně neobjevují. Neříkám, že takové společenství nemá žádný smysl, ale asi tam něco podstatného chybí. Pokud společenství pracuje, jde dál, vyvíjejí se vztahy, bývá tomu tak, zvláště když vzniklo na základě silného zážitku. Na počátku může být velké nadšení nad tím, jak je krásné scházet se, modlit se, objevovat dary Ducha svatého, jak je to perfektní s těmi druhými, zkrátka všechno to pěkné, co člověk odkrývá. Podobně to funguje i v normálních mezilidských vztazích, se zamilovaností, s přátelstvím atd. Potom přichází čas zklamání, někdy hlubší, někdy méně hluboký; je to také spojené s únavou. Ďábel často útočí na naši netrpělivost. Otcové pouště říkali, že největším hříchem člověka je netrpělivost. S netrpělivostí se každé společenství nakonec rozpadne nebo sklouzne do stereotypu až úpadku. To platí i o jiných vztazích. Takže přijde čas únavy, zklamání z lidí kolem, ze sebe samotného právě kvůli tomu, že člověk začne poznávat to špatné, přetvářku, kterou v sobě nosí, zklamání nad tím, že se třeba nic zdánlivě neděje, že nikam moc nepokračujeme apod. Tím si musí každé společenství projít, někdy to trvá i dlouho, mohou to být měsíce, mohou to být roky. To je pokušení, aby se člověk poohlédl po jiném společenství, kde to bude víc fajn a bude ho to víc bavit, a může si to omlouvat i zbožnými důvody, aby mohl více růst atd. To mohou být falešné výmluvy. To je fáze, která k vývoji patří, a pokud tím společenství projde, promodlí se, prokouše, přichází období realismu. To není řečeno s nějakou skepsí. Vidíme své dary, vidíme své slabosti, realismus, který počítá s Bohem, nejenom lidský realismus, a realismus, který věří v cestu dál, který se učí službě a lásce, jež už je nezištná.




Další pohled: co patří ke společenství, tím myslím postoje ať už jednotlivce nebo společenství jako celku. Podstatné je, aby společenství patřilo Bohu, ale nesmí to být jenom fráze, ale pravda. Společenství patří Bohu, Bůh ho založil, Bůh ho vede. Bruselský kardinál říká: „Večer, když přijdu po celém dni naplněném prací, si kleknu a modlím se. Říkám Pánu: Tak pro dnešek bychom to měli, ale teď vážně, Pane. Patří ta diecéze mně nebo tobě?“ To je otázka, kterou by si mělo společenství pokládat. Ten, kdo vede společenství, patří mně nebo tobě, Pane? Členové stejně tak a měli bychom se na to ptát i v běžném životě. Patří rodina mně jako rodiči, nebo tobě, Pane? Chci konat své vlastní dílo, nebo to, co chceš ty, Pane? Znáte ten vtip o tom, jak má mladý kněz kázání, on se snaží, aby to bylo dobré, snad se mu to i povede, a když mše svatá skončí, tak v sakristii za ním přijde jeden ze starších kněží a říká mu: „Bratře, bylo to dobré, pěkně jsi mluvil, líbilo se mi to.“ A on skromně odpoví: „To ne já, otče, to Duch svatý.“ A odpověď zní: No, tak dobré to zase nebylo.“ Společenství má patřit Pánu, ale aby to nebylo automatické, vždy jde o úmysl a o snahu a to je cesta. Když má kněz pěknou promluvu, ještě to naštěstí automaticky neznamená, že by to byl Duch svatý.


Ke společenství patří dále touha po růstu. Jakmile člověk zůstane vlažný, bude vyplivnut z úst, jak je řečeno v knize Zjevení, a to platí i o společenství. Jakmile člověk přestane toužit po růstu osobním i po růstu společenství, je to špatně, je to slepá ulička. Platí to i v osobním životě. Nechce se nám růst, nechce se nám opouštět vyzkoušené věci, nechce se nám růst v moudrosti, protože je to často provázeno krizí, kdy je člověku mnohé bráno. Krize středního věku, krize stárnutí apod. s tím také nějak souvisí. Tady jde o touhu po růstu, nejenom po růstu vnějším, ať je nás víc, ale daleko více po růstu vnitřním. Jean Vanier říká: „Existuje vnější růst, který se více méně podobá expanzi. Je ale také růst vnitřní, tajný, hlubší ponor do modlitby, do Ježíše, více lásky a odpuštění mezi bratry a sestrami, více účasti a přijetí. Tento typ růstu není patrný na první pohled, vytváří ovšem přitažlivou atmosféru, zářivější radost, mlčení je hlubší, pokoj se dotýká srdcí a vede k opravdové zkušenosti s Bohem.


Ke společenství patří to, že se člověk i společenství učí vnímat vedení Bohem. K tomu je dobré, aby člověk sám dokázal vnímat svoje dějiny spásy, což je dobré pro osobní duchovní život, ale i pro život společenství. Vědět, kdy Bůh vstoupil do mého života, kdy se mě nějak dotkl svým slovem, nějakým prožitkem, nějakou událostí, nějakým setkáním, a nezapomínat na to, protože to často tvoří jakousi logickou linii, která ukazuje někam dál.


Ke společenství patří umění naslouchat. Měl by sem patřit i rozdíl mezi povzbuzením a lichocením. Jsou společenství, kde si mezi sebou lidé navzájem dobře rozumějí, protože se pořád chválí, ale není to chvála, která by vyzvedávala opravdové kvality nebo naopak ukazovala to nedobré, ale je to spíše pouze povrchní lichocení, jež nikam nevede.


Je třeba žít v oddanosti pravdě, ovšem i zdravá kritika má být pronášena s láskou. Ke společenství má patřit modlitba, vzdělávání, ale také osobní setkávání mezi členy společenství navzájem. Má tam patřit slavení i odpuštění, má tam patřit i cesta k vnitřnímu osvobození.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017