Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Hříchy proti tělu Kristovu I

19.06.2007, autor: Tomáš Holub, kategorie: Charismatické konference

Přeji vám hezké ráno. Pro to je vždycky velmi náročné, když se míchají věci duchovní s vojenskými. Musím říci, že je zvláštní, jak si v církevním prostředí všichni rádi řeknou k tomu také to vojenské, ale já bych rád tady v této chvíli stál skutečně jako křesťan a kněz, tedy jako ten, kdo je členem a součástí mystického těla Kristova, které je církev, jak jsme to včera slyšeli od otce Eliase. A chtěl bych se s vámi podělit o to, jak prožívám na svých vlastních selháních a na slavení svátosti smíření s těmi, kteří ke mně jako ke knězi přicházejí - co znamená bojovat znovu o radost z toho žít v církvi a být církví a kde jsou možná místa, ve kterých člověk právě toto společenství bratří a sester nějakým zvláštním způsobem zraňuje.

Mluvit o hříchu je samozřejmě velmi nelehké téma, které nicméně patří do pravdivého obrazu o člověku. To z toho důvodu, že hřích je realita v životě každého z nás, to víme všichni moc dobře. Můžu říci, že jednou z největších bolestí, kterou asi společně s bratřími kněžími prožíváme ve svátosti smíření je, když zaklekne do zpovědnice člověk, který řekne, že nemá hříchy. A zpovědník se zoufale snaží společně s ním objevit ten rozměr života, který je spojen s lítostí a s ochotou podívat se na svůj život tak, že člověk pozná a uzná, že jsou věci, kterých je třeba v životě litovat, aby byl osvobozen ke skutečné svobodě Božího dítěte.

Hřích je realita v našem životě, nicméně je to realita, která má jako téma smysl pouze v křesťanském pojetí, jestliže směřuje k odpuštění a k rozvázání závislosti na hříších. Proto o hříchu mluvíme. Ne proto, abychom někoho zadupali do země a řekli mu, jak je nižší a horší nebo že některé věci neumí, ale abychom dokázali společně jako společenství církve takového člověka otevřít a nabídnout mu svobodu Božího dítěte. A to je také důvod, proč zde dnes budu o hříších proti mystickému tělu Kristovu, tedy proti církvi, mluvit.

Modlíme se, abychom směřovali k tomu, že budeme schopni tyto věci otevřít Bohu, a tím se osvobodit od všeho, co nás jako jednotlivce nebo jako společenství různým způsobem svazuje. Nicméně než začnu mluvit, chtěl bych říci dvě předběžné poznámky:,mluvit o hříších proti mystickému tělu Kristovu je pro mě trochu náročné, a to z toho důvodu že to ve mně jakýmsi způsobem evokuje školské dělení hříchů do různých škatulek. V první řadě těžké hříchy, které už nutně musí ke zpovědi, pak takové lehké, které si člověk dokáže vyřídit sám, a pokud se ještě za ně stydí, je dobře, že jsou jen lehké, protože pak s nimi aspoň nemusí ke zpovědi ještě jednou. Myslím tím takové záležitosti, které člověk přesně někam uloží do těch různých šuplíků a řekne si: no, tohle bylo na hraně, ale ještě to bylo dobré, to ještě zvládnu sám před sebou, ale tohle už ne, to už přece jenom k té zpovědi musím. Najednou v okamžiku, kdy začneme mluvit o hříších proti tělu Kristovu, to vypadá, jako by byla jedna sorta „soukromých“ hříchů, které si člověk soukromě udělá a potom si je taky soukromě, když jsou těžké, odbude ve zpovědnici, anebo v úkonu kajícnosti, když jsou jenom lehké, jenom takové „pošimrání blbýho“.

A potom jsou hříchy proti tělu Kristovu; to je taková druhá sorta, se kterou vždycky nějak musím jít ven. Víte, to je podle mého názoru a zkušenosti velmi spojeno s tím, že hřích vnímáme jako nějaké pravidlo, které jsme přestoupili, a dokonce se to dozvíme v některých katechetických poučkách. Je to přestoupení Božího zákona, vědomé a dobrovolné. A já můžu říci, že si teď od prvního července uvědomuji, že my ty hříchy pojímáme podobně jako bodový systém na silnicích. To znamená: je to nařízené, obecně říkáme, že by se to mělo dodržovat, ale když najednou vidím třicítku, tak tam přece třicet nepojedu. A takhle my vnímáme hříchy, když je máme jako pravidla. Obecně říkáme, ono by se hřešit nemělo, ale tady ta církev dala třicítku, to je přeci nesmysl ... Tam se dá jet padesát a je jenom potřeba, aby mě někdo nechytil. Takhle my vnímáme hříchy jako určitá přestoupení pravidel, kde ztrácíme body, ten božský policajt nám je odčítá a to, o co nám jde, je, aby nás nechytili, což u Pána Boha jde dost špatně, že? Ale v podstatě naše vnímání hříchu je takové, že se snažíme dodržovat obecná pravidla, která v té konkrétnosti úplně do našeho života nepatří. Takové vnímání hříchu je opravdu zavádějící a vnitřně zatěžující; zejména zatěžuje náš osobní vztah k Pánu Bohu.

První předběžná poznámka je tedy následující: naše vnímání hříchu nesmí být jako bodová pravidla, ale představme si je jako jakési balvany, které člověk postaví mezi sebe a Pána Boha, jako něco, co brání nebeskému Otci, aby mě objal, jako něco, co jsem strčil mezi sebe a Pána Boha. A najednou to objetí, po kterém Bůh touží a které má být tím základním ujištěním vzájemného vztahu, není možné. A tenhle balvan tam člověk dá nějak sám. Když říkám něco podobného, vzpomínám si, jak jsem na začátku svého působení v armádě přemýšlel, jakým způsobem dnešnímu člověku říct, co to znamená hřích. Když se řekne v armádě slovo hřích, týká se to vždycky sexu, ničeho jiného, a ještě je to něco pěkného, co se v katolické církvi nesmí. Ale to reálné, co skutečně znamená hřích, je v tom dnešním, zvláště vojenském světě velmi dobře vyjádřeno slovíčkem sviňárna. Je to něco, co se nedělá, protože to najednou zničí vztahy. A mně se zdá, že pro naše vnímání hříchu, máme-li mluvit o hříchu proti mystickému tělu Kristovu, je dobré si toto někde nechat jako uvědomění si toho, že je to nějaký balvan. Něco, co je možná trochu anebo hodně sviňárna. To je první předběžná poznámka. A druhá předběžná poznámka: velmi rád bych navázal na to, co včera říkal otec Elias. Druhým nádherným obrazem, který máme v dokumentech II. vatikánského koncilu o církvi, je vedle mystického těla Kristova také Boží lid putující na cestě za Otcem v Kristově síle s přispěním Ducha svatého. A toto putování za Otcem je něco, kde se opravdu držíme za ruce a jdeme spolu, je to putování, kde není možné, aby ho člověk dělal takříkajíc „na vlastní triko“. Je to putování, které je ve své podstatě společné, ale v okamžiku, kdy já před sebe postavím jakýkoliv balvan nebo jinou překážku, druzí lidé, kteří mě drží, se taky musí zastavit nebo si musí dát práci, aby ho obešli. Není to nic soukromého, co si vyřídím sám, ale v okamžiku, kdy člověk postaví něco v sobě do cesty Bohu, staví to tím do cesty také společenství, které společně putuje do Božího království. To je společenství, které ty ruce nepustí, pokud to člověk neudělá s naprostým zásadním rozhodnutím úplně sám. To společenství se spíš intenzivně snaží, aby člověk ten balvan přelezl anebo ho odvalil. A z tohoto důvodu vlastně každý hřích, který člověk udělá, je hříchem proti mystickému tělu Kristovu.

Každý hřích, byť sebeskrytější, je zpomalením, které společenství lidí, kteří putují do Božího království, tedy nás, tedy církve, na té cestě zdržuje nebo mu klade překážky. Musím říci, že mým nejzásadnějším pojetím toho, jak vnímám církev, je společenství lidí, kteří se drží za ruce a putují do Božího království. Všechno v církvi by vlastně mělo sloužit anebo musí sloužit tomu, aby toto putování bylo smysluplné a mělo správný směr. To je vrcholné kritérium toho, co znamená církev. Víte, já zase tím, jak se dlouhodobě pohybuji ve vojenském prostředí, mám k tomu takové vojenské příklady… Speciální jednotky, ať už je to česká speciální jednotka z Prostějova, Delta Force Spojených států, jednotky Velké Británie nebo jakékoliv jiné se vyznačují jedním naprosto zásadním pravidlem. Každému, kdo je součástí této jednotky, jednoznačně říkají, že v akci neexistuje jediná situace, ve které by kohokoliv z jednotky nechali nepříteli napospas, že musí být ochotni udělat cokoliv, když se někdo z nich dostane do zajetí, aby ho osvobodili. Že udělají dokonce cokoliv, aby získali jeho mrtvé tělo, že jsou ochotni obětovat i jiné životy, aby se pokusili zachránit jednoho z těch, kteří k nim patří. A to je naprosto zásadní pouto, které člověk mezi těmito lidmi vnímá a které vytváří v jistém smyslu skutečně posvátné pouto. To prostupuje jejich rodiny a znamená, že to jsou lidé, kteří skutečně jsou vzájemně ochotni jít do věcí, do kterých by asi člověk sám nešel. A já věřím, že v té duchovní rodině církev je totéž. Bylo nám to řečeno v okamžiku, kdy jsme byli pokřtěni: celé tělo Kristovo je ochotno bojovat za jednoho člověka, aby ho získalo, a nenechá ho napospas.

V této duchovní rovině leží tato týmová spolupráce, která nám mnohdy v organizační rovině farností a společenství dělá tak velikánský problém. Je to věc, na kterou se můžeme spolehnout. A proto když skutečně člověk udělá něco, co je jednotlivým hříchem a co vypadá jako něco tajného, co nikdo neví a nikoho to na vnější rovině nezatíží, je to přesto balvanem, který společenství zdržuje a který je možno odvalit lítostí, pokáním a rozvázáním ke svobodě člověka, který znovu dál může kráčet do Božího království. Proto je možná dobré, než začnu mluvit o konkrétnostech, říci, že je jako kontrastní pozadí dobré vnímat, že není možné mluvit o soukromých hříších.

Nicméně abych se také dostal k tomu tématu, o kterém mám mluvit: je možné říci, že existují jakési balvany, hříchy, které ve své podstatě opravdu zraňují Boží putování církve, mystického těla Kristova, nějakým zvláštním způsobem. Ony zraňují Boží tělo tím, že zatemňují vnímání jeho identity. Pokusím se to vysvětlit. Jsou to vlastně hříchy, kterými člověk, pokud s nimi vstoupí do prostředí církve, ji jakýmsi způsobem zatíží. Lidé, kteří jsou kolem mě, i já sám, i ti, kteří nepatří ke společenství bratří a sester, skrze tento hřích najednou nejsou schopni vidět, co církev ve své podstatě je. A přesně to bylo včera odpoledne řečeno – to jsou ty hříchy, které potom vedou k tomu, že lidé řeknou: no jo, vždyť té církvi jde jenom o moc, anebo řekne: to jsou ti, kteří manipulují, anebo řeknou: to jsou ti, kteří v podstatě vůbec nerozumějí tomu, co je dnešní svět, jsou úplně mimo... To jsou ty hříchy, které v okamžiku, kdy je člověk uvalí na cestu společenství, ohrožují právě to, že člověk vnímá, co církev ve své podstatě je, že je Božím lidem, společenstvím, které se drží za ruce, abychom společně došli do Božího království. A to je přece jenom ještě něco jiného, než nějaký balvan, který člověk sice položí na cestu církve, ale který toto vnější pojetí církve na první pohled nezatemňuje. A proto je dobré právě na kontrastním pozadí toho, jak jsem řekl, že vnímám hřích a že v podstatě každý hřích je hříchem proti Duchu svatému, podívat se možná na jednotlivá selhání, která můžeme nazvat hříchy proti mystickému tělu Kristovu. Já jsem si je rozdělil do čtyř oblastí. Jsem voják, tak musím mít všechno strukturované . Zkusil bych se s vámi zamyslet nad čtyřmi oblastmi toho, kde vnímám, že hřích proti mystickému tělu Kristovu může být v našich životech patrný. Než začnu, chci předeslat ještě jednu věc. Je samozřejmé, že jeden z velkých rozměrů, který můžeme nazvat hříchy proti tělu církve, je kapitola, která mluví o lídrech církve, biskupech, farářích, papeži, o všech představených komunit, společenství, zkrátka těch, kteří oficiálně církev vedou. Ale já o tom tady nechci mluvit, ne proto, že by se o tom mluvit nemělo nebo že se to nesmí. Ale nechci o tom mluvit, protože naše společenství tady není proto, abychom analyzovali situaci církve, na to tady je moc vedro.  My jsme tady proto, abychom si uvědomili, čím církev zatěžujeme my sami. To, že tyto hříchy existují, je skutečností, která nás velmi bolí. O té je třeba mluvit tam, kde má smysl o nich mluvit. Taková svatá Kateřina Sienská se svými velmi tvrdými dopisy papeži je příkladem toho, že mluvit o nich neznamená něco, co se nesmí, ale toto není místo, kde bychom o nich mluvit měli. Takže o této páté kapitole se tady nebudu zmiňovat, protože nám v tuto chvíli neslouží k tomu, co potřebujeme a co, jak věřím, má být cílem tohoto našeho společného zamyšlení. Takže na nás zbyly čtyři kapitoly, což je ještě pořád dost. 

  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017