Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Jak jsem se chtěl stát Kamilem Čermákem

01.06.2001, autor: Vojtěch Černý, kategorie: Svědectví
Asi každý, kdo měl někdy něco společného s akcí jménem TEC, zná jméno Kamil Čermák a většina i osobu, ke které toto jméno patří. Ti, kteří pojedou na TEC někdy v budoucnu, už budou mít pouze tu první možnost. Kamil odešel 6. února t. r. z tohoto světa způsobem, kterému se říká tragická nehoda. Slovo tragická by se taky mohlo dát do uvozovek, protože pokud trochu změníme optiku a podíváme se na celou situaci Kamilovýma očima, je mu teď tak dobře, jako nikdy předtím. Navíc ho i v těch posledních chvílích jeho pozemského života obklopovalo to, co měl tak rád – příroda.

Přesto slovo tragická do uvozovek dávat nebudu, protože si myslím, že tady jde o víc než jen o to, že zemřel člověk, který, co se týká let a zdravotního stavu, ještě rozhodně umírat nemusel. Kamilova smrt mě hluboce zasáhla, a to přesto, že jsem ho zase až tak dobře neznal. (Některým přijde možná i divné, že člověk jako já píše tyto řádky – jako by nebylo povolanějších…) Až během jeho pohřbu mi postupně začalo docházet, co to je za divný pocit, který mě provázel od chvíle, kdy jsem se zprávu o jeho smrti dověděl, a který mě dovedl i na poslední rozloučení s Kamilem do Mníšku pod Brdy. Pocit ohromné lítosti nad tím, že svět ztratil člověka, který jej mohl tak fantastickým způsobem obohatit, obdarovat. Lítosti nad tím, že odešel člověk, který byl hluboce zakořeněn v „pozitivnu“ a přitom se nebál být uprostřed dění, být extrovertním způsobem činný; jeho osoba byla v tom nejlepším smyslu slova nakažlivá. A tak mě mrzí, že Kamil už nikoho nenakazí…

A v tu chvíli to přišlo. Když mé myšlenky dospěly až do tohoto bodu, začal jsem se ptát sám sebe, proč vlastně já nejsem takovým „pozitivním virem“, proč nedokážu vyjít ven ze svého omezeného ghetta a začít kolem sebe víc rozdávat. A začala se ve mně na okamžik tvořit fantaskně laděná představa: stanu se druhým Kamilem, pokračovatelem, který půjde v jeho stopách, následovníkem, který ponese jeho odkaz! Představoval jsem si to asi tak, že z jeho otevřeného hrobu vyjde cosi jako Kamilův duch a spočine na mně. (Asi bych se neměl tolik dívat na televizi).

Leč nic takového se nestalo. Boží věci se většinou nedějí po způsobu magických obřadů. Kamilův duch sice z Kamila vyšel, ale zamířil si to někam úplně jinam, kde mu bude tisíckrát líp než u mě. A já? Mám naději, že povzbuzen Kamilovým příkladem budu postupovat dál krok za krokem po té cestě, kterou pro mě vymyslel Pán, a že mi k tomu třeba někdy pomůže i Kamilova přímluva, i když jistě na jeho přímluvné listině nezaujímám nejpřednější místo.

-----

Náš kamarád Kamil byl horolezec. Zahynul v úterý šestého února 2001 ve Vysokých Tatrách při slaňování z Německého žebříku v masivu Malého Kežmarského štítu. Pohřeb se konal následující čtvrtek v jeho rodišti Mníšku pod Brdy. Při mši svaté se s ním za nás všechny rozloučil P. Adrián Zemek s dalšími pěti spolubratry kněžími. Mníšecký kostel nestačil pojmout všechny Kamilovy přátele a kamarády. Průvod na místní hřbitov i pohled do čerstvě vykopaného hrobu jistě v mnohých z nás vyvolával zvláštní pocity, přesto jsem celou událost vnímala – i přes smutek a bolest nás všech - jako silné svědectví o životě, naději a víře. Pro nás tedy Kamil zcela jistě neumřel a své nasazení pro evangelium předal i touto cestou dál.

Jindra Hubková


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017