Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Jak milovat církev I.

06.08.2003, autor: Karel a Pavla Ženíškovi, kategorie: Charismatické konference

První část přednášky na XIII. Katolické charismatické konferenci 2002.


Pěkné nedělní dopoledne vám všem. Není k nám Pán tak úžasně pozorný, když nám po bouřce zase dopřál krásný, slunečný den plný záře? Kéž to takto zůstane i v našem nitru po všech těch dnech.


Sestry a bratři, já se vám musím hned na úvod s něčím svěřit. Když jsem včera v těchto chvílích poslouchal přednášku Katky Lachmanové, nebo když čtu nějakou její knížku, snoubí se ve mně vždy dva pocity. Jednak obdiv k této ženě a jednak se ve mně bouří mužská ješitnost. Přátelé, musím vám říct, že jsme měl dojem, že jsem byl dnes ráno lepší než Katka. Bohužel, ale pouze v počtu průjmů před tou přednáškou.


Věříte, že opravdu máme úzkost v srdci, když máme mluvit k vám, k tomuto společenství, kde mnozí už od středy sdílejí tíži horka, někdy i náročnost cesty sem, třeba i finanční zátěž? A k vám teď máme mluvit o lásce k církvi, když vy jste zde svou přítomností důkazem toho, že ji milujete. Položili jste si někdy otázku, co to je milovat církev? Mohu vám říct, že do té doby, než nám otec Špilar zavolal, že bychom toto téma mohli rozebrat, jsem si opravdu tuto otázku nepoložila. Miluji církev? Miluji své dítě a zrovna, když jsme se připravovali na tuto přednášku, potkala jsem v ulici paní a ona říká: „Já miluji tolik toho svého pejska, že si nedovedu představit, kdyby mi odešel.“ Proč vlastně s lehkostí dokážeme říct, že je milujeme? Vždyť všichni dělají, co chceme, dělají nám pomyšlení, ochotně ustupují našim přáním, nevzpouzejí se a nepřehlížejí nás, což je podstatné. Pokud jsme si někdy i z Boha udělali služebníka našich přání, pak jsme ochotni také s lehkostí říci: Boha miluji, splnil, co si přeji. Ale říci: miluji církev, když naopak ona od člověka očekává postoj služby, to je někdy velmi náročné.


Možná bychom se mohli ještě trošku dopředstavit. Jsme Karel a Pavla Ženíškovi z Plzně, žijeme spolu v manželství 33 let, máme čtyři dospělé děti a jak už Pavla říkala, chceme se spolu s vámi zamyslet nad tématem: „Milovat církev, ale jak?“ Milovat se snadno řekne, ale jak? Pavla pracuje osmý rok v pastoraci na arciděkanství v Plzni, já jedenáctý rok jako manažer v salesiánském středisku mládeže. Proto se vám předem omlouváme, že náš pohled na církev bude jistě ovlivněn zkušenostmi a zážitky z těchto prostředí. A také bych chtěl poprosit přítomné bratry kněze, aby až v tom obrazu církve, který se pokusíme nastínit, zazní také kritická slova vůči nim, to nebrali jako projev naší nelásky, ale naopak jako projev starostlivosti a péče o ně, tak jak se to nakonec včera večer projevilo ve svolávání požehnání pro ně. Možná, že pro lepší pochopení dnešního tématu milovat církev bude dobré se nejprve zamyslet nad pojmy církev a milovat. Nejprve tedy pojem církev.


V Lumen gentium je řečeno, že církev vzešla především z naprosté vydanosti Kristovy při založení Eucharistie a byla uskutečněna na kříži. Začátek a růst církve jsou symbolicky naznačeny krví a vodou, které vytryskly z otevřeného boku ukřižovaného Ježíše. Mohu vám říci, že chápat tajemství církve a její duchovní základ, abychom to takto vnímali, nám bylo zprostředkováno teprve před dvaceti lety. Připomeňme si i slova Ježíšova, kterými církev ustanovil. U Matouše je řečeno: Já ti pravím, že ty jsi Petr a na té skále zbuduji svoji církev a brány pekel ji nepřemohou. Všimněme si, jak na chybujícím člověku Ježíš staví svou církev. Nezdá se nám, že je Ježíš příliš marnotratný v důvěře člověku? Stejně je Bůh Otec marnotratný v odpouštění.


O církvi mluví také Ježíš často v podobenstvích. V desáté kapitole Jana o ní mluví jako o ovčinci a sám sebe nazývá dveřmi do ovčince. Ale fantastické na tom je, že do tohoto ovčince patří ovce mladé i staré, zdravé i nemocné, tlusté i hubené, huňaté, ale i dohola ostříhané. O všechny se pastýř stará, o ty slabé dokonce s největší starostlivostí.


V patnácté kapitole Jana mluví Ježíš o kmeni a ratolestech a říká: Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti a beze mne nemůžete činit nic. Ratolest bez kmene nemůže plodit a uschne. Pro přítomné milovníky zahrad mám jednu zkušenost. Na naší zahradě jsme měli starý strom, který nesl spíš malé a kyselé ovoce. Karel na něj narouboval čtyři druhy roubů a strom teď plodí jablka různé chuti a barvy, která postupně dozrávají. I toto je pro nás nádherný obraz církve; různost členů i jejich obdarování. Někdy nás napadlo jak by byla církev fádní, kdybychom byli všichni naprosto stejní.


Také ve čtvrté kapitole Skutků Petr přirovnává Krista k úhelnému kameni stavby, kterou myslí církev. Tento obraz se nám rovněž velice líbí. Když jsme v Plzni před čtyřmi lety začali stavět novou budovu salesiánského střediska za 20 milionů, byly základy, tj. ten úhelný kámen, položeny správně; mimo jiné také proto, že jsme začali takřka bez peněz, ale s důvěrou v Boží pomoc. Pak se ale firmě podařilo s jednou mírou u zdi balkonu o pár centimetrů ujet a stavba je sice krásná, svému účelu slouží, pokud ale chtějí milí salesiáni na balkoně relaxovat, tak musí ležet trochu šikmo. Každá stavba, pokud je nesena úhelným kamenem, Kristem, zůstane stát, i když z ní vypadne nějaký kamínek nebo bude mít mírně křivý roh. Přesto je ale pohled na celek trochu narušen, protože každý údeček církve, tj. každý z nás, má svůj důležitý a nenahraditelný význam v celém jejím těle.


Jistě je nám známý další výraz pro církev, ecclesia, tj. svolávání nebo také obec křesťanů. V pojetí teoretiků znamenal dříve kleriky, kněze, papeže, systém neboli hierarchii a ne Boží lid, tj. všechny křesťany. V knize „Za církev sloužící a chudou“, která byla vydána v roce 1995, se píše: „Je skutečnost, že ve velmi mnoha soudobých textech značí slovo církev kněžskou vládu, ano jednoduše římskou instanci této vlády, která je odlišena od věřících, od lidí a stojí mimo ně a nad nimi. Jeden příklad ze sta jiných, které bychom mohli uvést. Církev je pověřena, aby pásla stádo Ježíše Krista, ale není právě ona tím stádem?“, ptá se autor. Problémem v minulosti bylo i aplikování evangelia nejen na jednotlivce, ale na církev jako takovou. Být služebníkem, ne pánem, odpouštět urážky, dobrořečit nepřátelům. Má se toto všechno opravdu týkat jen jednotlivého věřícího, anebo je to záležitostí církve jako celku? Kněz byl chápán opravdu jako ředitel farnosti, který má řízení, vládu. Biskup, papež byli chápáni jako soudci. Papež jako panovník. Nyní po 2. vatikánském koncilu se znovu objevuje hloubka našeho vlastního dědictví, hlavně díky bádání v Písmu svatém, v Tradici, u otců, v liturgii. A je objeveno agapé, společenství.


Katechismus katolické církve definuje církev jako Kristovo tělo, chrám Ducha svatého nebo Boží lid. Boží lid pak má mít účast na Kristově kněžském, prorockém a královském poslání. Dle 2. vatikánského koncilu je Boží lid tvořen kleriky a laiky. V Lumen gentium je dokonce řečeno, a teď si vzpomeňte na část včerejší přednášky otce Kodeta, církev je společenství víry, naděje a lásky. Uvědomujeme si to a hlavně žijeme to? Kdyby tomu tak bylo, už bychom vůbec nemuseli mluvit na téma jak milovat církev, protože kdo by nemiloval takovou církev, která je společenstvím víry, naděje a lásky, tedy toho, po čem každý z nás bytostně touží?


Že máme církev milovat, je jasné, vždyť ji miluje sám Kristus a my jsme údy této její hlavy. Ale jak? Ona totiž nemá jenom tu dokonalou duchovní tvář Kristovu, ale i tu viditelnou, pozemskou a tu tvoříme my všichni. V tom je ten problém. Jak milovat církev, která se dopustila v minulosti mnoha omylů a křivd, která si osobovala patent na rozum ve všech oblastech života a vědy, která kvůli své pravdě pronásledovala nejen protivníky, ale i své nejlepší syny a dcery, která chtěla vládnout a hromadit majetek, která druhým kázala, jak mají žít, a její představitelé sami tak nežili? Jak milovat církev, která neplní Kristovo přání jednoty, aby všichni jedno byli (Jan 17,21), ale je rozdělena a způsobuje tak světu pohoršení?


Jsme s Karlem opravdu vděčni Pánu, že můžeme na poli církve pracovat. A znovu a znovu pociťujeme, že láska k církvi opravdu něco stojí a že to někdy i bolí, zvláště, když člověk vidí i do zákulisí. Církev potřebuje pro svůj život mnoho různých služebníků, biskupy, kněze, jáhny, řeholníky, charitní pracovnice, katechety, pastorační pracovníky, odborníky různých profesí. Někdy se nám může zdát, že některý farář věnuje pozornost jen mladým, druhý zase upřednostňuje děti, jiný bude klást důraz na to, zda při bohoslužbě je lepší stát nebo klečet. Je třeba, řekne jiný farář, chodit do domovů důchodců každý týden. Vždyť když byli tito lidé schopní, o časté přijímání Těla Páně nestáli a do kostela skoro vůbec nechodili a teď by se k nim mělo chodit každý týden? I toto je obraz církve. Další řekne, že ti staří opakují v rozhovoru stále to samé a že on nemá čas je poslouchat. Jiný bude zase čas věnovat opravám kostelů. Proč něco studovat? Těm mým návštěvníkům, kterých je tak málo v mém kostele, stačí to, co jim řeknu, nebo převyprávím evangelium. Jeden bude rád, když mu nabídnete pomoc, jiný je zase sólový hráč, kterému byste nikdy nic neudělali tak, jak on chce a řekne: laik, ten by ho chtěl jenom ovládat. Toto je pohled laika na kněze.


Zrovna tak ale farář nebo řeholník nebo řeholnice vidí na svých farnících, ale i na svých nadřízených mnohé nedokonalosti a přitom tito všichni tvoří Kristovo tělo, církev. Jak se dá milovat takováto církev? Jak milovat sestry a bratry, laiky, kteří vám s úsměvem podávají při pozdravení pokoje ruku a před kostelem vás pomlouvají? A co nejtěžšího, jak milovat tu částečku církve, kterou tvořím já, když řečeno slovy Bible: většinou chci dobro a konám zlo? A tak bychom mohli pokračovat a každý z vás by si mohl doplnit zkušenost, která mu komplikuje potřebu milovat církev.


My naivně hledáme ve vztazích a v jednáních v církvi vždy dokonalost, ale jen lidskou. Bohužel, jak my laici, tak i klerici, jsou lidem chybujícím, nedokonalým, poznamenaným porušitelností prvotního hříchu. Každý z nás, a jistě mi dáte za pravdu, zápasí stále znovu a znovu, abychom zahlédli, jak bylo včera řečeno, tvář Hospodina třeba i skrze druhé lidi, aby i na nás dopadl paprsek jejich jasu, jejich úsměv, abychom cítili, že patříme k sobě, že jsme v jedné rodině, že jsme v ní milováni a že nás berou takové, jací jsme. Prostě cítit, že tady jsme doma, v rodině. A jak taková rodina vypadá? Je třeba ji vidět trochu jinak, než je poslední dobou představována. Dříve totiž do rodiny patřili i stařečci a stařenky, všichni si vážili jejich daru života, jejich modliteb, nebyli odklízeni do pseudosociálních domovů, aby děti nemusely vidět lidi trpící a umírající. Patřily tam i děti různě postižené a také nebyly předávány do jiných zařízení s tím, aby se na ně okolí nemuselo dívat. Taková rodina zahrnovala zdravé, ale i ty nemocné.


Církev to je moje, vaše, naše rodina, sem patří opravdu všichni, i ti, kteří jsou nám nesympatičtí, nepříjemní, kteří nám ublížili, kteří nás zranili, ale i ti, které my jsme nechápali, zranili, nestáli jsme o ně a nepřijali jsme je takové, jací jsou. Nechceme, abyste to, co teď řeknu, brali jako frázi, ale milovat církev je opravdu možné jen tehdy, zamilujeme-li se do Krista. Vždyť celý Kristus, to je vzkříšený Kristus a jeho nevěsta církev.


Bůh si pěstuje toto viditelné znamení - církev - pro všechny lidi. On chce používat naše údy, naše nedokonalé ruce, hlavu, nohy, naše srdce, aby mohl dále skrze nás působit. Nádherně to vyjádřila malá Terezička, když řekla: „Pochopila jsem, že přestože má církev tělo složené z různých údů, nechybí jí ten nejpotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jen láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, apoštolové by přestali hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolévat svou krev. Pochopila jsem,“ říká Terezička, „že láska je všechno, že objímá všechny doby a místa, jedním slovem, je věčná. A tu jsem zvolala v nadbytku překypující radosti: Ježíši, má lásko. Konečně jsem našla svou profesi, mým povoláním je láska. Ano, našla jsem své místo v církvi a toto místo, můj Bože, jsi mi daroval Ty. V srdci církve budu láskou, tak budu vším, tak se můj sen stane skutečností. Chci být v srdci církve láskou.“


Pokračování za týden


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017