Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Jak neztrácet milost

Spiritualita starce Silvána
11.03.2012, autor: Maxime Egger, kategorie: Ukázky z knih

Milost se lehce pozbude domýšlivostí, jedinou pyšnou myšlenkou. Můžeme se hodně postit, hodně se modlit a činit mnoho dobra, ale budeme-li přitom domýšliví, budeme se podobat bubnu, který sice duní, ale uvnitř je dutý. Duše se už nemůže modlit čistě, ale přicházejí na ni špatné myšlenky a trápí ji.
Pán nás velice miluje, ale my přesto padáme, protože nemáme pokoru.

Ó, Duchu svatý, neopouštěj mě! Vícekrát a různými slovy se toto volání ozývá v Silvánových spisech. Vyjadřuje, co Silván považoval za nejdůležitější duchovní činnost: uchovat si získanou milost a pečovat o ni, aby přinášela ovoce.

Na počátku duchovního života vypadá všechno jednoduše. Jsme poháněni a neseni milostí, plni horlivosti a nadšení. Ve své nezkušenosti si myslíme, že tomu tak bude napořád. Ale to se mýlíme: dříve či později tento stav velikonoční blaženosti zeslábne a více méně zmizí. Silvánův život to dobře ukazuje: posvěcení celé naší bytosti, kdy se v nás zrodí nový člověk (srov. Ef 4,22-24), se neodehraje v jediném okamžiku, jednou provždy.

Život v Kristu (což je totéž jako život v Duchu svatém), založený na součinnosti mezi Bohem a člověkem, se odehrává jakoby ve spirále, složené ze tří časových úseků. První úsek: zdarma daný dar milosti. Druhý úsek: ztráta milosti a zkouška, kdy jsme Bohem ponecháni o samotě. Třetí úsek: znovunabytí milosti skrze usilovný boj s vášněmi a získání pokory. Tyto tři úseky s proměnlivou dobou trvání symbolicky představují biblické dějiny židovského národa: přechod Rudým mořem, čtyřicet let na poušti, příchod do zaslíbené země.

Pak ale přijde den, kdy milost ztratíme: náhle nebo postupně. Nejčastěji tak, že nechápeme, co se děje. Všechno šlo tak dobře, a náhle je všechno tak těžké! Chuť k modlitbě se vytrácí, modlitba se stává suchopárnou a namáhavou, polevuje duchovní pozornost. Naše vztahy s druhými se komplikují: kritizujeme je a soudíme, místo, abychom si hleděli vlastních chyb. Naše srdce se uzavře a zatvrdí. Ani zdaleka se nesnažíme povznést se k Bohu, zabředáváme do všednosti a světských problémů, redukujeme svůj život jen na naše každodenní potřeby a starosti, na rutinní úkoly. Tváří tvář překážkám a utrpení ubývá naší trpělivosti.

Kde jsi, mé Světlo; kde jsi, má Radosti? Proč jsi mne opustil a mé srdce se rmoutí? Proč ses přede mnou skryl? Ano, proč vlastně ztrácíme milost? Silván rozlišuje tři příčiny: bytostnou slabost člověka, jeho pýchu a Boží výchovu.

Názorným příkladem této slabosti je pýcha. Kolikrát jsi mi dával svou milost, a já jsem ji neuchoval, protože má duše je domýšlivá. Urážím tě svými hříchy, ty ode mne odcházíš… Pro Silvána představuje pýcha základní příčinu, proč ztrácíme milost, kořen všech vášní, pramen všeho hříchu. Nabubřelé ego natolik naplňuje bytost sebestředně samo sebou, že neponechává místo milosti Ducha svatého, a vystavuje tak nechráněnou duši všem možným „zlým duchům v ovzduší“ (Ef 6,12).

Jenže jak v sobě rozpoznat přítomnost pýchy a Nepřítelova vlivu? Silván, dobře znalý lidského srdce, uvádí více kritérií: sklon vyvyšovat se nad ostatní, odmítat je, závidět jim a soudit je; záliba v moci, slávě a bohatství; zapomínání na Boha, lpění na pozemských věcech, špatné a nečisté myšlenky, duševní nepokoj a nedostatek vnitřního klidu, touha uskutečnit svou vlastní vůli namísto hledání vůle Boží, neschopnost odpustit a milovat nepřátele. Dávej na sebe pozor. Pozoruj se, a uvidíš…

Pokud máme pocit, jako by nás Bůh opustil, navzdory našim pocitům jsme to my, kdo zapomněl na Pána, a ne naopak. Ne že by on neslyšel naše modlitby; jsme to my, kdo je hluchý vůči jeho Slovu a volání! Duch Boží sám hledá lidskou duši a chce v nás žít. A pokud se v duši nezabydlí, je to pouze kvůli pýše našeho rozumu.

Za ztrátu milosti jsme tedy zodpovědní my. Taková odpovědnost vyžaduje bdělost, pozornost tím větší, že stačí jen maličkost – jediná domýšlivá myšlenka –, aby světlo Ducha svatého opustilo duši. Pýcha číhá i v samém středu našeho duchovního úsilí. Bez pokory může být naše modlitba, půst, rozjímání, účast na liturgii, studium Písma a církevních otců pouze způsobem, jak získat duchovní bohatství, abychom oslavili sami sebe, nebo jak si Boha přivlastnit. Pak ovšem žijeme ve velkém klamu.

Také se může stát, že se v nás Bůh projeví svou milostí, aby se pak opět, na kratší či delší dobu, skryl. Zachtělo se ti a daroval jsi ji, a znovu se ti zachtělo a odňal jsi ji. Je to tajemný Boží plán, jak nás podrobit zkoušce, aby se ujistil o naší věrnosti a lásce, aby nás upevnil ve víře a pokoře. Jako když matka učí své dítě chodit, Pán se může na chvíli vzdálit, aby v nás probudil novou touhu po sobě.

V každém případě, milost není nikdy daleko. Ve skutečnosti často to, co prožíváme jako ztrátu milosti, nebývá ani tak opravdová opuštěnost Bohem – mnohem častěji v sobě jen zkrátka přestaneme pociťovat jeho přítomnost.

Tato (mírně zkrácená) ukázka je z knihy Spiritualita starce Silvána, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Použito s laskavým svolením.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017