Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Jdeme životem skoro v temnotách

04.01.2010, autor: Jan Heller, kategorie: Effatha

Pokoušíme se k němu vzhlédnout. Ani to nejde snadno. I když je s námi hluboko ve vší bídě světa, přece je zároveň vysoko. Pak zaslechneme, co říká: Učte se ode mne pokoře srdce a trpělivosti pod křížem. Vezměte jej, přijímejte jej, nechtějte jej hned odhodit… Nám se ovšem nechce, tak si hrajeme na hloupé a ptáme se: Co to znamená?

Kristus odpovídá: když odmítáš kříž, odmítáš mne, Krista Ukřižovaného. Svoboda, do které tě uvádím, je především svoboda od nároků, od spoutanosti vlastním já. A my se chvějeme a ptáme se znovu, teď už v úzkosti: Co si tedy vlastně ještě smím přát?

A Kristus – či Bůh skrze něho – odpovídá: Smíš si přát, abych v tom všem, čím procházíš, byl s tebou. Jako Bůh s Kristem, jako Otec se Synem. Ano, ve všem, čím procházíš: úzkostmi, strachy, pochybnostmi, bolestí, umíráním… Vším tím jde s námi On sám. A když my tím vším procházíme, smíme z toho vyrozumívat, že si nás On tak bere s sebou do lidského údělu. To je smysl starého dogmatického vyjádření verus homo – pravý člověk.

Tak člověk stojí na konci svých sil. Co je s tím vůbec možno dělat? Odevzdávat to. Když to odevzdáváme doopravdy, z hlubin a v hlubinách, poznáváme, že On to také s námi opravdu nese. Nejsme sami.

Tak jdeme dál Cestou… Možná na ní spíše klopýtáme. Ale v něčem se přece začíná jasnit: Rozpoznáváme, že odevzdávat jen svou vlastní bídu je málo. Je třeba upřímně a z hlubin, spontánně a opravdově odevzdávat Bohu bídu celého světa, celého vesmíru, všeho stvoření.

Když si to uvědomíme, dolehne na nás, jak jsme v tom zadlužení. Uvědomíme si, jak právě v této modlitbě a přímluvě troskotáme, jak z temných koutů nitra vystupují skryté zbylé chuchvalce našeho sobectví. Pořád nám jde víc o sebe než o druhé. A hlavně, nemáme co nabídnout. Ukazuje se nám, jací jsme bytostní žebráci (Luther).

Konečně se rozpomeneme znovu na Krista. My nemáme nic, on všechno. A on to vše dává. Tak přichází v Kristu Boží láska sama a nabízí se za celý hynoucí vesmír. Přijmout to znamená zapomenout na sebe, tentokrát už doopravdy: Přijď království tvé, ne moje ani naše. Buď vůle tvá, ne moje ani naše. Posvěť se jméno tvé, ne moje ani naše. Tak se konec naší vůle stává začátkem nových věcí. Starý věk se láme ve smrti vlastního já, ohněm sebespálení pod mečem cherubů (Gn 3,21) se vracíme do ráje. Živ jsem pak už ne já, ale živ je ve mně Kristus. (Gal 2,20)

Tento text vyšel v tištěném časopise Effatha č.1/2008.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017