Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Království Boží a konverze II.

10.03.2005, autor: Joseph Ratzinger, kategorie: Evangelizace a misie

„Křesťané často žijí, jako by Bůh neexistoval“

Při evangelizaci je potřeba neopomíjet praktickou stránku věci. Boha lidé nepoznají z pouhých našich promluv. Vždyť ani druhého člověka nemůžeme poznat z toho, co se o něm někde vypráví. Jednalo by se o známost jaksi z druhé ruky. Hlásat Boha ale znamená uvádět druhého člověka do vztahu s Ním, vyučovat umění modlitby, která je vírou v akci. A k jistotě o Boží skutečné přítomnosti lze dojít pouze prožíváním života s Ním. Proto jsou tak důležité různé školy modlitby a společenství, která se modlitbě věnují. A různé způsoby modlitby se navzájem doplňují – ať se jedná o osobní modlitbu („ve vlastním pokojíku“, tedy sám před Boží tváří), společnou modlitbu mimo liturgii anebo modlitbu liturgickou. Ano, liturgie je na prvním místě modlitbou; její jedinečnost je v tom, že obsahem nejsme my sami (jako tomu je v modlitbě osobní a společné spontánní), ale Bůh sám – liturgie je actio divina. Bůh zde jedná a my na jeho jednání odpovídáme.

„Liturgie není vynálezem kněží, kteří ji slaví“

Mluvení o Bohu a hovor s Ním musí vždy jít společně. Kázání o Bohu je průvodcem ke společenství s Ním v bratrském společenství, která zakládá a oživuje Kristus. A proto není liturgie (spolu se svátostmi) něčím druhořadým, stojícím níže než kázání živého Boha, ale je vlastním uskutečněním našeho vztahu s Bohem. Když už jsme u tohoto tématu, dovolím si k liturgii jednu obecnější poznámku. Náš způsob jejího slavení je velmi často příliš racionální, rozumový. Liturgie se stává vyučováním, jehož cílem je všemu porozumět, vysvětlit – a důsledkem často bývá, že tajemství vnímáme jako banální věc, všude jsou spousty našich slov, opakování formulí je pro věřící pohodlné a lehce přijatelné. Není to ale omyl pouze teologický, ale chyba je také v psychologii a pastorační praxi. Vlna esoterických nauk, rozšíření asijských metod relaxace a sebevyprázdnění nám mohou naznačit, že naší liturgii něco schází. V našem dnešním světě míváme značnou potřebu ticha, tajemství nad námi, krásy. Liturgii nevynalezli celebrující kněží ani skupina odborníků; liturgie (ritus) má svůj původ ve vývoji během dějin, staletí církve, a nese v sobě ovoce zkušeností víry všech generací. I když možná účastníci nebudou rozumět každému jednotlivému slovu, přijmou jejich hluboký význam, přítomnost tajemství, které všechna slova převýší. Celebrující služebník není centrem liturgického dění; on nestojí před lidmi sám za sebe, nemluví sám od sebe ani pro sebe, nýbrž jedná „in persona Christi.“ Nerozhodují zde osobní schopnosti jednotlivého slavícího, ale jeho víra, skrze kterou se nám zjevuje Kristus. „On musí růst, já však se menšit.“ (Jan 3,30)

S laskavým svolením vydavatele přeložil -ta-


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017