Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Kristus miloval církev a dal sebe sama za ni

29.08.2003, autor: Raniero Cantalamessa, kategorie: Křesťanský život

Apoštolův výrok vyvolává otázku: Kristus miloval církev - a co ty? Miloješ ty církev?


"Nikdo nemá v nenávisti své tělo", tj. svou nevěstu, tím méně Krista. Tak proč, bratře, ty říkáš: "Bůh ano, církev ne!"? Proč tak snadno ukazuješ prstem na svou matku a říkáš: "Církev dělá chybu tady, církev dělá chybu tam, církev by měla říci, církev by měla udělat..."? "Kdo jsi ty, že se odvažuješ ukazovat prstem na mou nevěstu, kterou miluji?" říká Pán. "Kde je rozlukový lístek vaší matky, jímž jsem ji vyhostil?" říká Bůh u proroka Izajáše (Iz50,1). Myslím si, že toto slovo je určeno i mnoha dnešním křesťanům: "Kde je napsáno, že jsem zapudil vaši matku, církev, že ona už není mou nevěstou?"


Také církev je "kamenem, který stavitelé zavrhli" (stavitelé moderní sekulární společnosti). Je zapuzenou nevěstou, zapuzenou však od lidí, ne od Boha - Bůh je věrný. V některých částech světa existuje specifický termín k označení této kategorie věřících: "unchurched Christians", křesťané bez církve. Oni nevidí, že tímto způsobem jsou odloučeni nejenom od církve, ale i od Krista (ledaže by je omluvila nevědomost nebo dobrá víra). O Kristu a o církvi platí tím víc, co řekl Ježíš o každém manželství: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mt 19,6).


Kdo nemiluje církev (aspoň poté, co ji poznal), nemiluje Krista. "Nemůže mít Boha za Otce," říkal sv. Cyprián, "kdo nemá církev za matku" (De Unitate Eccl. 6). A mít církev za matku neznamená jen být jednou pokřtěni v církvi, ale také mít ji v úctě, respektovat ji, milovat ji jako matku.


Možná, že říkáš: "Ale co nesoulad v životě církve? A pohoršení, dokonce ze strany některých papežů?" Říkáš to však, protože smýšlíš tělesně jako tělesný člověk a nedokážeš přijmout, že Bůh zjevuje svou moc a lásku skrze slabost. Nedokážeš mít nevinnost v sobě, a přece ji vyžaduješ od církve, zatímco Bůh se rozhodl zjevit svou slávu a všemohoucnost právě skrze tuto strašnou slabost a nedokonalost lidí, včetně "lidí církve". Z ní vytvořil svou nevěstu, která je nádherná právě proto, že vyzdvihuje jeho milosrdenství. Boží Syn přišel na tento svět a jako dobrý tesař, jakým se stal v Josefově škole, sebral kousky prken - nejponičenější a nejhrbolatější, jaké našel, a z nich postavil loď, která pluje po moři už dva tisíce let.


"Hříchy církve!" Myslíš si, že Ježíš je nezná lépe než ty? Že nevěděl, za koho umíral a kde byli v té chvíli jeho apoštolově? Avšak on miloval tuto skutečnou církev, ne onu smyšlenou a ideální. Zemřel, aby ji učinil "svatou a neposkvrněnou" - ne proto, že byla svatá a neposkvrněná. Kristus miloval církev "v naději"; nejenom pro to, jaká "je", ale také pro to, jaká "bude": nový Jeruzalém, "krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha" (Zj 21,2).


Proč je tedy naše církev tak ubohá a těžkopádná? Položili jsme si někdy tuto otázku? P. Primo Maz-zolari, který jistě nebyl zvyklý lichotit institucionálnícírkvi, napsal: "Pane, jsem tvé nemocné tělo. Zatěžuji tě jako těžký kříž, jako rameno, které neunáší břemeno. Abys mě nenechal na zemi, bereš na sebe moje břímě a jdeš, jak jen můžeš. A mezi těmi, které neseš, je ten, kdo tě obviňuje, že nejdeš podle pravidel, a obviňuje také tvou církev, že je pomalá. On zapomíná na to, že je obtěžkána lidskými odpadky, které nemůže ani nechce vyhodit do moře (jsou to jejídítky!), a že tedy více znamená je nést než dojít k cíli.


Církev je pomalá, jistě. Je pomalá v evangelizaci, pomalá ve svých odpovědích na znamení doby, pomalá, aby bránila chudé a aby udělala ještě mnoho jiných věcí. Ale víte, proč je pomalá? Protože nese na svých ramenou nás, kdo jsme ještě zatíženi hříchem. Synové obviňují matku, že je plná vrásek, ale vrásky, jak se stává i v přirozeném řádu, jsou způsobené právě jimi. Kristus miloval církev a dal sebe sama za ni, aby byla "bez poskvrny", a ona by byla bez poskvrny, kdyby neměla nás! Církev by měla o jednu vrásku méně, kdybych se byl dopustil o jeden hřích méně. Jednoho dne Erasmus Rotterdamský řekl jednomu z reformátorů, který ho káral, že setrvává v katolické církvi přes její "porušenost": "Snáším tuto církev v očekávání, že se stane lepší, protože také ona musí snášet mě v očekávání, že se stanu lepším".


Musíme poprosit Krista o odpuštění tolika neuvážených soudů a tolika urážek adresovaných jeho nevěstě a následkem toho jemu samotnému. Zkuste říct člověku opravdu zamilovanému, že jeho nevěsta je ošklivá nebo "pochybné pověsti" a uvidíte, jestli ho dokážete urazit ještě víc a jestli snesete jeho hněv.


Je třeba, abychom si všichni ihned uložili nový způsob mluvení: s větším vědomím toho, kým církev je. "Protože já jsem jeden z nich," psal Saint-Exupéry o své pozemské vlasti v temné chvíli její historie, "nezapřu své, ať udělají cokoliv. Nebudu mluvit proti nim před cizinci. Bude-li možné je obhájit, budu je bránit. Zahanbí-li mě, skryji tuto hanbu ve svém srdci a budu mlčet. Ať si budu myslelo nich cokoliv, nebudu proti nim svědčit. Manžel sám nechodí po domě informovat sousedy, že jeho manželka je děvka: tímto způsobem by nezachránil svou čest. Jelikož jeho nevěsta je z jeho domu, nemůže se stavět pěkným na její úkor. Spíš nechá vzplanout svůj hněv, až se vrátí domů" (Vále?ný pilot, kap. 24).


Existuje nebezpečí, že by někdo dělal právě to, co se tady odsuzuje. Že po odchodu z církve by někdo obíhal různé univerzity, časopisy, kongresy a opakoval by svá hořká obvinění proti "institucionální" církvi, jako kdyby byla úplně něco jiného ve srovnání s ideální církví pěstovanou ve vlastní mysli. Při tom by si myslel, že zachrání svou čest na její úkor. Svět, jak je známo, staví zlaté pomníky těm, kdo se obracejí zády k církvi. "Jak je snadné udělat kariéru, když se přejde do tábora nepřátel!" (quam facile progreditur in castris inimicorum), říkal Tertu-lián, když mluvil o těch, kteří opouštěli církev, aby mohli přejít do nějaké sekty heretiků, a hned byli vyznamenáni poctami a funkcemi. Často nejde o nic jiného, než že za mračnem prachu obvinění proti církvi a představeným skrýváme své ztroskotání ve víře.


Musí tedy v církvi všichni a vždycky mlčet? Ne, pokud jsi "opět vešel do domu" a zaplakal s církví, pokořil se k jejím nohám..., potom ti Bůh může nařídit, jako nařídil jiným v minulosti, abys povznesl hlas proti "vráskám církve". Avšak ne dříve. A aniž bys ty v tomto nebezpečném poslání nějakým způsobem nezemřel.


Světci vztahovali i na církev to, co Job říkal o Bohu: "l kdyby mě zabil, chci se utíkat k němu" (Job 13, 15 podle Vulgáty).


(Překlad ANGELO SCARANO podle Osservatore Romano z 8. 4. 1994)


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017