Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Mbwuli bwangi! (Dobrý den, jak se máte?)

19.02.2002, autor: Mirek a Klára Šediví, kategorie: Evangelizace a misie
S nadějí již vyhlížíme na čas, kdy se budeme rozhodovat, kam na prázdniny či na dovolenou. Čas, kdy se některým z nás vyplní sen, anebo kdy nám, beznadějným, zase zbyde jet "jen" na chalupu. Manželé Klára a Mirek Šediví z Křesťanského společenství Praha zažili loni velice netradiční měsíční výlet. Pozor, začíná africké safari!

Ahoj, povězte, jak vás vůbec napadlo vydat se do Afriky?

Klára: Ahoj, začnu trochu zeširoka. Uvěřila jsem ve svých patnácti a od té doby to byl můj tajný sen. Když jsem se pak s Mirkem vzali, modlila jsem se, ať s tou mou africkou touhou Bůh něco udělá, nebo ať na ni zapomenu. Asi za týden zazvonil telefon, nějaká Američanka. Tvrdila, že se ve sboru dověděla o manželích, kteří chtějí jet do Afriky a rádi evangelizují. A jestli bychom s ní a se třídou českých gymnazistů tedy nejeli.

Mirek: Po krátkém rozmyšlení jsme svolili. Ale byl tu velký finanční problém.

Kde jste sehnali peníze?

K: Nejvíce jsme dostali od přátel a příbuzných té Američanky. Pak bylo třeba ještě uspořádat benefiční večer. Byl v hotelu Hilton. Odměnou tomu, kdo dá nejvíc, byla večeře s miss ČR.

M: Nějaké peníze jsme dostali i od Mezinárodního sboru (International Church). Velkou část výloh jsme si museli hradit sami (asi tři čtvrtiny celkové sumy). Po celou tu dobu nebylo jasné, zda budou peníze na odjezd stačit. Sešly se tři dny před odletem.

Co to bylo za organizaci, s níž jste cestovali?

K: Akci pořádala mezidenominační organizace Habitat for Humanity založená Jimmy Carterem (bývalým prezidentem USA) na pomoc lidem, kteří přišli o své domovy při různých katastrofách. Staví se všem, bez rozdílu vyznání, podle pořadníku. Ten, komu byl postaven dům, splácí měsíčně asi čtyři dolary, což představuje například v Malawi, kde jsme byli, značný obnos. Než je dům splacen, trvá to v průměru čtyři až sedm let. Budoucí majitel je zároveň povinen pomáhat na stavbě dalšího domu pro někoho jiného. Po ukončení stavby je dům požehnán a rodina dostane bibli.

M: My, coby stavitelský tým, jsme každý museli složit dvě stě dolarů. A ještě něco: byli jsme prvními Čechy, kteří cestovali s touto organizací.

Afrika je přece jen trochu větší kontinent. Do které části jste měli namířeno a jaká byla cesta?

Cílovým místem bylo Mangochi v Malawi. Letěli jsme po trase Praha-Amsterodam-Johannesburg (JAR)-Harare (Zimbabwe)-Blantyre (Malawi).

K: Řekla bych něco k t cestě. Na letišti zažili studenti šok. Jelikož jim bylo oznámeno, že s nimi pojede křesťanský manželský pár, čekali seriózně vyhlížející usedlé lidi kolem padesátky. A vtom jsme se přihrnuli my.

M: Klárka jela jako zdravotní sestra. Musela si prostudovat různé tropické choroby a jiné věci. Já jel jako stavební výpomoc.

Co vás čekalo po dosažení vytouženého cíle? Jaké bylo přivítání místních obyvatel?

K: V Blatyre na letišti, které tvořilo několik ohníčků mezi chatrčemi, se k nám nahrnula spousta černých Afričanů. Myslela jsem si, kdovíjak nejsou galantní, když nám tak ochotně chtějí pomoci se zavazadly. Ale byla to mýlka. Oni to považovali za zdroj peněz. Každý běloch se pro ně rovná "O. K. No problem Američan" s peněženkou naditou dolary. Proto jsme raději co nejrychleji nasedli do připravených džípů a odjeli do sídla Habitat.

M: Ta jízda představovala můj první a největší šok z Afriky. Jeli jsme vlevo, byla tma, odevšad se linul hrozný puch a čoud. V dálce bylo slyšet písničky. A úplně všude byli bosí černoši. Na hlavách nosili klacky a pořád chodili sem tam. Později jsem se dozvěděl, že takto každou noc spalují odpadky.

K: Ráno nás čekal výlet do města. Když už jsme ale třetí hodinu marně čekali na odvoz, Mirek se zeptal, co se děje. Dostal dobrou odpověď: "Co se divíte, tady se čeká pořád a na všechno. Tady neplatí čas jako na hodinkách."

M: Nakonec ale přece jen přijeli. Ve městě, které bylo z větší části osídleno křesťanským obyvatelstvem, jsme se dozvěděli, že tu před týdnem proběhla evangelizace. V lese na kmenech stromů byly natlučené plakáty. Ještě téhož dne jsme se byl podívat v katolické škole v horách. Dopravovali jsme se "taxíkem". Představte si dodávku, na ní asi deset lidí a dalších dvacet pak přistoupí cestou. Sedí se různě na klínech pasažérů, mezi husami, rybami...

Ve škole nás přivítali moc hezky. Po prohlídce jsme hráli s dětmi basket, učili je mazurku (ke všeobecnému veselí, protože jim naše tance připadaly komické) a oni nás na oplátku učili jejich tance.

Jaké to bylo v cíli vašeho putování - v Mangochi?

K: Tam už začal africký život naostro.

M: Do Mangochi jsme přijeli postavit dům pro jednoho černého misionáře a jeho rodinu. Pozvali nás na oběd a já, musím se přiznat, jsem měl co dělat, abych to vůbec pozřel.

K: Na místní poměry nám připravili skutečnou hostinu. Denní dávku jídla tvoří běžně dva hrnky čaje a když je dobře, tak talíř kaše.

Prozraďte místní zvyky.

K: Vejdete do domu a zujete se, protože na podlaze jsou všude rohože. Sednete si na zem a hostitel přinese lavor na umytí rukou.

M: Podotýkám, že voda, jak na mytí, tak k pití, je všude hrozně špinavá.

K: Jí se pouze pravou rukou. Levou se totiž provádí toaleta. Obědvali jsme jakousi kompaktní kukuřičnou kaši, my bychom to spíše nazvali knedlík. A reliš z dýňových listů. Utrhneš si ze společného "knedlíku", uválíš kuličku, do které prstem vytlačíš důlek. Tím pak nabereš reliš a to celé hodíš do úst.

Jak jste stavěli?

M: Stavební vybavení bylo chabé, jen dvě motyčky a jedno kolečko. Cihly jsme si pálili sami. Rozdělili jsme si práci a pokud někdo náhodou nepracoval, hrál si s dětmi, kterých bylo všude plno. Místo malty jsme používali tzv. matope, což je bláto ředěné vodou. Tu nosily místní ženy na hlavách a slévaly ji do sudu. Ještě musím říct, že když jsme přijeli, byly už hotové základy. My jsme stavěli jen ten "zbytek".

Jak proběhla adaptace na nezvyklé prostředí?

K: Asi po pěti dnech se nám všem udělalo hrozně špatně. Střevní potíže. U nás v Čechách by nebyl problém odskočit si někam do lesíka. Ale tam mohl člověk běžet, jak dlouho chtěl, a nikde ani křovíčko. Všude samé chatrče a místní obyvatelé, kteří pokřikovali: "Madam, madam běží!" Měli jsme strach, co budeme dělat, a začali jsme se s Mirkem modlit. Druhý den, jako když utne. Všichni byli zdraví.

Je o vás známo, že jste žhaví evangelizátoři. Jak se vám dařilo v horké Africe?

K: Nejobtížnější byl první večer. Vůbec, i když jsme si chtěli povídat o jiných věcech, hovor se pokaždé stočil na Boha a víru. Zjistili jsme s Mirkem, že mnoho našich studentů vyznávalo různé okultní praktiky, jedna dívka vyznávala islám. Nakonec přijala Ježíše.

M: Po prvním povídání se ale něco zlomilo, pak už byli studenti otevřenější. Zajímali se, proč mladí lidé jako my věří v dnešní době v Boha. Kolikrát nám kladli otázky pěkně na tělo.

K: Vždycky ráno čekali, až se pomodlíme před jídlem. A když jsme se náhodou nemodlili, začali nás do toho "honit". Pořádali jsme také bohoslužby, to se jim moc líbilo. Mirek hrál na kytaru, já četla nějaký úryvek z bible a trochu k tomu povídala. Evangelizovali jsme neustále, ať životem, nebo v rozhovorech. Byl to zvláštní čas. Když ti mladí lidé viděli bídu, chudobu, často ze začali zamýšlet nad smyslem života. A byli hodně otevření.

M: Myslím, že si Bůh vybral konkrétní lidi pro tuto výpravu. Po návratu do Prahy přišli poděkovat do sboru. Bylo to spontánní a měli jsme z toho velkou radost. Jeden student už přijal Ježíše a jedno děvče navštěvuje náš sbor. Se všemi udržujeme kontakt.

Jací jsou afričtí křesťané?

K: O nás, Evropanech, se tam povídá, že vypadáme jako nevěřící. Jsme chladní. Je velký rozdíl v chápání víry. U nich je živelná víra dána tím, že mají zkušenosti s animistickým, okultním světem šamanismu. Takže, když se obrátí k Bohu, je to pro ně obrovský zlom.

M: Jednu neděli jsme hráli v evangelickém sboru. Na jejich poměry byl velmi tradiční, ale u nás by se řeklo "nejvyšší stupeň charismatiků". Při bohoslužbě byli strašně živí, tancovali, tleskali, radovali se. Tak jako my jsme zvyklí dávat desátky, oni dávají to, co mají. Někdo přinese mísu rýže, slepici... A kdo potřebuje, ten si vezme.

Jak vypadá život ve vesnicích?

K: V osadách žijí pohromadě křesťané i muslimové. Neexistují mezi nimi žádné náboženské rozbroje. Muslim pomáhá křesťanovi a naopak. Je to dáno tím, že je tam tak strašná bída. A ten, kdo by si hrabal jen na svém písečku, by nepřežil. Oni se totiž navzájem potřebují. Ten má to a ten zas ono, a když se to dá dohromady, dá se přežít.

M: Muslimové chodí do křesťanských škol. Ty jsou převážně katolické a vyučují v nich křesťané. Muslimové jsou tedy hodně ovlivněni tím, že jim křesťané pomáhají.

K: Průměrný věk obyvatel je 43 let. To jen tak pro zajímavost. První děti mají mezi dvanáctým až čtrnáctým rokem. Nevidíte tam žádného starého člověka. A když přece jen, prokazují mu takovou úctu, že pokud s ním chcete mluvit, musíte klečet. Každý čtvrtý člověk je nemocný AIDS.

Co vás jako manžele obohatilo? Chtěli byste se tam někdy vrátit?

K: Víc nás to sjednotilo. Neprožili jsme žádnou krizi. V extrémních situacích jsme poznali, co spolu dokážeme udělat. Na této zkušenosti vyrostlo něco nového.

M: Byli jsme všichni neustále spolu. Jedna parta. I když nebylo žádné soukromí, nepociťovali jsme s Klárkou žádný nedostatek. Určitě bychom se tam chtěli někdy vrátit. Myslím tak na měsíc, dva, maximálně na půl roku. Víc ne, je to hodně náročné. Za ten necelý měsíc jsem tam o sedm kilo zhubnul.

K: Byli jsme tam v zimním období (červenec), kdy bylo ještě příznivé klima - dvaatřicet stupňů ve stínu - a měli jsme co dělat, abychom to vydrželi.

M: Klára už dostala nějaké nové nabídky od misionářské organizace. Ale nechceme tam jet z vlastní vůle. Důležité je, co má pro nás připravené Bůh.

K: Cesta nás hodně změnila. Hlavně co se týká konzumního života. Spousta věcí mi teď připadá zbytečná a marná. Viděli jsme, v jakých podmínkách mohou lidé žít, věřit a být spokojení. Když je člověk v tak těžké situaci, zjistí, že vlastní silou si nepomůže. Poznali jsme Boha jako toho, kdo se stará. Ať o zdraví či materiální dostatek. Můžeme mít radost z toho, že je živý. K životu stačí málo a Bůh si může vše použít.

Klárko a Mirku, děkujeme vám za milý rozhovor.

-----

Rozhovor připravila Lucie Arnoštová.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017