Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Modlitba chval v Písmu

06.06.2003, autor: Pavel Šmíd, kategorie: Bible

1. Oslava Boha v dějinách spásy


1.1. Modlitba chval v Písmu


V celém Písmu je přední povinností věřícího chválit Boha.4 V této činnosti vyslovovali bibličtí autoři souhlas, obdiv a uznání. Skrze chválu a dík spontánně odpovídali Bohu na jeho působení ve světě a životě.5


V Bibli je řada slov, která vyjadřují tento postoj a do češtiny se překládají slovem „chválit“, nebo „velebit“, spolupůsobí zde však i prvky jako „zbožňování“, „obdivování“, „dík“,....6 Je zajímavé, že v hebrejštině chybí slovo, které odpovídá českému „děkuji“. Semita vyjadřoval dík tím, že vychvaloval Dárce, jeho milosrdenství a dobrotu.7   V každém případě zaujímá chvála v Bibli důležité místo ve vztahu člověka k Bohu.


Může se však zdát, a to je třeba vyvrátit hned na počátku, že oslavování božstev bylo vlastní všem pronárodům, žijícím kolem Izraele. Kritika ukazuje podobnost hlavně s modlitbami v Egyptě a Babylónii. Jsou zde však  zásadní rozdíly. V egyptském kultu je cosi neosobního, úředního. Babyloňané zase vychvalovali božstva mnoha oslavnými tituly, aby si je naklonili. Židé jsou si naopak vědomi, že jejich poměr k Bohu je zvláštní, osobní a to je důvodem chvály.8


1.1.1  Radost z Hospodina u starozákonního člověka


Starý zákon je prostoupen modlitbami chval, které nadšeně oslavují Boží velikost, dobrotu a spravedlnost (srv. Ž 145,6), lidé se radují ze záchrany, spásy (srv. Ž 71,15) a pomoci (srv.1Sam 2,1). Žalmisté zpívají o Jeho lásce, milosrdenství a věrnosti (srv. Ž 89,2; 117,2), velebnost Boží opěvuje Miriam (srv. Ex 15,21). Neustále je oslavována síla Boží (srv. Ž 29,4). Oslava velikých skutků vede přímo k oslavě jejich původce: „Veliký je Hospodin a nadmíru chvály hodný“ (Ž 145,3; dále srv. Ž 104,1; 2Sam 7,22; Jdt 16,13). Starozákonní člověk svým vyvyšováním Boha uznával Jeho svrchovanost - On je svatý a z tohoto vědomí svatosti plyne chvála (srv. Ž 30,5; 97,12; 99,5; 105,3; Iz 6,3) a ta spojuje člověka s Bohem.


1.1.1.1 Chvála a vyznání

V první řadě lze konstatovat, že chvála je v Písmu vyznáním Boží velikosti (srv. Iz 12,4n; Ž 89,2). Předpokladem pro toto vyznání je společenství spravedlivých. „O Tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění Tě budu chválit“ (Ž 22,23; dále srv. Ž 22,26; 33,1...). Tito spravedliví pochopili svou závislost na Bohu, svou bezmocnost v nemoci či jiném ohrožení. Pouze Bůh je může zachránit před „hrobem“. Proto jásají a slibují, že budou věčně vyznávat chválu Bohu.9 Ti, kteří chválu nevyznávají, neoslavují Boha, jsou nazýváni pošetilci, tupci a hlupáky (srv. Ž92,6n).


1.1.1.2 Povinnost Izraele

Chvalozpěv k poctě živého Boha strhával cele srdce starozákonního člověka. Srdce je v Písmu  střed, řídící princip života, pramen bytí.10 „Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno, budu zpívat, prozpěvovat žalmy“ (Ž 57,8). Boží chvála tedy vyžaduje celého člověka a, je-li pravá, trvá bez přestání.“Chci Tě vyvyšovat můj Bože a Králi, Tvému jménu dobrořečit navěky a navždy“ (Ž 145,1 dále srv. 146,2). Právě Izrael má být chválou Boží na tomto světě: „...aby se mi stali lidem, jménem, chválou a oslavou“ (Jer 13,11b).To vše předesílá, že bylo pro Izrael povinností rozmnožovat, vzdávat, zvěstovat a vypravovat chválu. „Lid, jejž jsem si stvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činec h“ (Iz 4,3.21 dále srv. Iz 42,10; 60,6. Ž 22,26; 33,1; 34,2...). Tato povinnost je však radostí z toho, že může být člověk oddán tak velikému Bohu a to nejen do určité míry, ale celkově.11


1.1.1.3 Oběť chvály

Náboženský život Starého zákona si nelze představit bez obětí. Také chvála je nazývána obětí. Hospodin říká ústy žalmisty: „Mne oslaví ten, kdo přinese oběť chval, ten, kdo jde mou cestou“ (Ž 50,23). Všechny obětní obřady měly vyjadřovat vnitřní postoj a připravenost srdce vzdát se toho nejcennějšího. Tento vnitřní postoj vyjadřoval především celopal, neboli klanění a chválu, pak šelamím což bývá překládáno jako touha po Boží blízkosti.12 Obětí chvály tedy přinášel starozákonní člověk sám sebe Bohu.


1.1.1.4 Chvála jako posila v nouzi

Oslava Hospodina se v Písmu objevuje ve všech situacích a to i tehdy, když se zdají skoro beznadějné. Právě v těchto situacích se však chvála stává posilou a nadějí pro toho, který se modlí. Svatopisci prokazují velkou pravdivost, když rozmlouvají s Bohem. Některé modlitby tak vypadají až troufale a drze. Vyjadřují úpění k Hospodinu, které je však naplněné důvěrou a zakončené chválou. Žalm 22 začíná slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil“, ale závěr je již naplněn chválou: „O Tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění Tě budu chválit. Kdo se bojíte Hospodina, chvalte Ho...“ (srv. Ž 22). Stejným způsobem řeší beznadějnou situaci prorok Abakuk, který ač vidí, že všechno selhalo, chválí jásotem Hospodina (srv. Abk 3,17-19). Těžkou situací je pro člověka také jeho osobní pád do hříchu. I v této situaci však touží chválit Boha, veselit se z jeho spásy: „Dej ať se zas veselím z Tvé spásy, ...ať zaplesá jazyk pro Tvou spravedlnost, ...ať má ústa hlásají tvou chválu“ (srv. Ž 51).


1.1.1.5  Síla skrytá v oslavování

Jestliže si všímáme situací, ve kterých Izrael chválí Hospodina, nelze přehlédnout chválu, která je vzdávána při velikých činech Nejvyššího. Tuto chválu však lze spatřit nejen po té, co se Bůh oslavil, ale například i před bojem, který Izrael čeká. Právě chvála však připravuje k tomuto boji proti nepřátelům, dává odvahu a sílu (srv. Ž 149,6). Nehemiáš píše: „Radost z Hospodina bude vaší záštitou“ (Neh 8,10). V konkrétních příbězích je možné tuto zkušenost nalézt např. při putování izraelitů na poušti a jejich boji proti Amálekovi. Dokud Mojžíš držel ruce nahoře, Izrael vítězil (srv. 2M 17,11). Tímto postojem vyjadřoval Mojžíš důvěru a vzdával chválu. Jasnější příklad je popsán v druhé knize Paralipomenon. Jóšafat se chystal do boje s jasnou přesilou Moábců a Amónovců. Před svými ozbrojenci rozestavil zpěváky, kteří chválili velebnost a svatost Hospodinovu a ten je vysvobodil z rukou nepřítele bez boje (srv. 2Pa 20,1nn). Nelze v tom hledat žádnou magičnost chvály, pouze velkou důvěru, do ní vloženou.


1.1.1.6 Hallelujah

Nejčastější a nejtypičtější výzvou ke chvále ve Starém zákoně je slovo hallelujah, velebte Jahve, což je podle židovské tradice nejvyšší možná chvála, protože obsahuje Boží jméno i jeho velebení.13 Žalmy, vyjadřující chválu a díkůčinění začínající touto výzvou, byly většinou určeny pro chrámovou službu. Způsob, jakým byly užívány a jejich význam je naznačen v Ž 106: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky! A všechen lid ať řekne: „Amen. Hallelujah“ (Ž 106,48). Z toho vyplývá, že žalm patrně zpíval zvláštní zbor zpěváků a lid nadšeně odpovídal „hallelujah“, čímž dával najevo radost a nadšení z Hospodina.14 Toto zvolání se často vyskytuje také v Novém zákoně a křesťanské liturgii, proto mu bude ještě věnována pozornost.


1.1.1.7 Vnější projevy chvály

Starý zákon ukazuje nejen na podstatu, důležitost a význam modlitby chval, ale mnohokrát  poodhaluje způsob, kterým se tato chvála projevovala navenek. Tyto vnější projevy chvály u starozákonního člověka lze i dnes pozorovat u židů, kteří si za chovali i toto bohatství. Jsou to různé tance, tleskání, vykřikování, kývavé pohyby atd.


Chvála a oslava, tryskající z obdivu Hospodina, předpokládá zapojení celého srdce i těla (srv. Ž 84,3). To je také  důvod,  proč se v  Písmu objevují  velmi   spontánní projevy chvály. Nejtypičtějším příkladem je bezesporu Davidovo „křepčení“ před archou úmluvy. David chtěl tímto způsobem oslavit Boha, který byl v arše přítomen. Tato oslava měla pro něj velký význam. Věděl, že je Bohu milá. Nešlo pouze o tanec, nad kterým se jeho žena Míkal pohrdavě pozastavila. David však nehleděl na pohledy lidí: „Před Hospodinem, který mě vyvolil místo tvého otce a místo celého jeho domu a ustanovil mě vévodou Hospodinova lidu, Izraele, před Hospodinem jsem tak dováděl. I když budu ještě víc zlehčován než teď a budu docela maličký i ve vlastních očích, budu vážen právě u těch otrokyň, o nichž jsi mluvila.“(2Sam 6,21n) Davidovo dovádění se Bohu líbilo, zatímco Míkal zůstala neplodná.15


Také na mnoha jiných místech Písma se setkáme se spontánně vyjádřenou chválou. Prorokyně Miriam chválí  Boha  spolu s dcerami Izraele za velké činy, které vykonal v tanečním reji (srv. 2M 15,20n). V žalmech je plno výzev k tomu, aby byla chvále dána také vnější podoba. „Lidé všech národů, tleskejte v dlaně, hlaholte Bohu, plesejte zvučně“ (Ž 47,2). Zvuk mnoha nástrojů má dodávat radostnosti chvále (srv.Ž 92,4n).


Radost z Boha, kterou prožíval starozákonní člověk, byla velkým svědectvím pro okolní národy, bylo to něco nového, osobního. Vyvolený národ si to proto střežil jako velké bohatství a viděl v oslavě Boha své povolání. Jak se tato modlitba proměnila po příchodu Krista bude naznačeno nyní.


1.1.2 Naplnění chvály v Novém zákoně


Je pochopitelné, že i v Novém zákoně zaujímá modlitba chval a oslava Boha velice důležité místo. Starozákonní bohatství je natolik velké, že se velice odráží i v novozákonních knihách. Lidé jsou vyzýváni, aby čerpali z tohoto bohatství předků: „Plni Ducha zpívejte společně žalmy, ...“(Ef 5,19). Proroci a patriarchové jsou dáváni za vzor, jak oslavovat Boha, jsou příkladem i povzbuzením (srv. Ř 4,20). Přesto vzdávání chvály dostává bohatší obsah a je zde patrná evoluce, ke které se nyní obrátíme.


1.1.2.1 Ježíš vzdává pravou chválu Otci

Novozákonní chvála - epainos - je vyjádřena jako konečné uznání Boží, jako Boží výrok  při zjevení  Kristově.16 Kristus je  tím naplněním, je  tím, který vzdal Otci tu nejvyšší možnou, pravou a Bohu milou chválu. „Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.“(J 17,4). Ano, Ježíš je pravým učitelem modlitby, včetně modlitby chval a velebení. Uprostřed rozmluvy s učedníky plesá v Duchu svatém a velebí Otce (srv. Mt 11,25n). Přitom on sám neočekává chválu (srv. J 5,41). I když je rovný Bohu a hoden chvály, nelpí na své hodnosti a zříká se sebe, jakoby se ztrácí před Otcem (srv. Fl 2,6nn). Otec je ten kdo Ježíši hledá slávu. „Já sám nehledám svou slávu. Jest, kdo ji pro mne hledá a ten soudí.“ (J 8,50)


Ježíš se stává prostředníkem i ve vzdávání chvály, v jeho jménu je možné „nově“ zpívat a chválit Pána: „Zpívejte Pánu, chvalte z celého srdce a vždycky a za všechno vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ef 5,19) Ježíš vydobyl dar svobody ke chvále a velebení. Tento dar je popsán v listu Efezanům: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním...,abychom chválili slávu jeho milosti...v něm byla i vám vtisknuta pečeť zaslíbení Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.“ (Ef 1,3nn)   


Z předchozího vyplývá, že Ježíš sám nehledal svou slávu a učil své učedníky chválit svého Otce. Přesto i jemu přísluší chvála. „I Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ (Zj 5,13) Sláva je provolávána buď jemu samému (srv. Zj 1,6; Pt 3,18), nebo společně s Bohem Otcem sedícím na trůnu (srv. Zj 7,10). Nový zákon tak připravuje pozdější trinitární doxologie: „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.“17                    


1.1.2.2 Chvalozpěvy Nového zákona

Chvalozpěvy jsou typickým příkladem modlitby chval v Novém zákoně. Také v nich se odráží starozákonní kořeny. Výrazné je to například u Magnifikátu, který čerpá z Chanina chvalozpěvu z první knihy Samuelovy (srv. Lk 1,46-55 a 1Sam 2,1-16), ale také z mnoha žalmů (srv. Ž 111,9; 103,17,...) a na druhé straně se v nich odráží naplněná naděje, nová záchrana, nové slitování. Hospodin se rozpomněl na přísahu, splnil co přislíbil (srv. Lk 1,72n).


To vše jsou nové důvody ke chvále. Lid může v nové situaci oslavovat Boha oproštěn od nepřátel a od strachu po všechny dny života (srv. Lk 1,75). Chvála získává novou dimenzi, naplňuje se v slíbeném Spasiteli a jeho vykupitelském činu. To je smyslem chvalozpěvu pastýřů v Betlémě při narození Krista (srv. Lk 2,13n.20), chval zástupů po Ježíšových zázracích (srv. Mk 7,36n; Lk 18,43; Lk 19,37, ...), provolávání hosana (srv. Mt 21,16), atd.


Skrze Krista je také obnoven vztah k Otci, je obnoveno synovství, to je vyjádřeno v chvalozpěvu z listu Efezanům: „Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti..., abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy.“ (Ef 1,5nn) Toto naplnění vede tedy nejen k chválení Boha, ale také k plnému vstupu do této chvály - stát se chválou jeho slávy.


Atmosféra chvalozpěvů Nového zákona oslavuje tajemství Kristovo, tajemství spásy a přechází ve vyznání křesťanské víry a života z ní (srv. Ef 5,14).


Také zvolání hallelujah, typické pro starozákonní chvalozpěvy a žalmy získává nový rozměr. Vyjadřuje se jím zejména radost a jásot nad Kristovým zmrtvýchvstáním (srv. Zj 19,1.3n)


1.1.2.3 Eschatologický rozměr chvály v Novém zákoně

Právo a privilegium chválit a oslavovat Hospodina bylo nejprve vyhrazeno Izraeli, v důsledku jeho vyvolení a zjevení pravého Boha. Postupně se však tento obzor rozšiřuje a také pohanům se zjevuje sláva a moc Pána, takže i oni se mohou připojit ke chvalozpěvu Izraele (srv. Ž 117,1; 96,37n; 97,1; 98,3n). Ke chvále Boží velikosti je metaforicky přizvána i celá příroda: „Dlaněmi ať zaplesají řeky, s nimi ať plesají hory.“ (Ž 98,8) Tento universalismus chvály připravuje půdu pro věčnou chválu, pro eschatologickou oslavu Boha. Starozákonní hymny jsou předobrazem věčného hymnu, který zazní v den Hospodinův. Ten je zahájen v Novém zákoně, naplno však zazní až v budoucnosti.18 To je ta nová píseň z knihy Zjevení svatého apoštola Jana: „Zpívejte píseň před trůnem, před těmi čtyřmi bytostmi a před starci.“ (Zj 7,9) Tehdy se chvála ukáže ne pouze jako vhodná, ale jako podstata celého stvoření, které je Bohu chválou povinováno.19 „Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou...A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi, klaněli se Bohu a volali: Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků Amen.“ (Zj 7,9)


V tomto eschatologickém pohledu na novozákonní chválu lze vidět ještě jeden důležitý aspekt. Bůh je láska a z lásky stvořil svět. Chvála a oslava se tedy stává výrazem lásky vůbec. To, co ve Starém zákoně patří k věrnosti smlouvě: „On je tvá chvála. On je tvůj Bůh.“ (Dt 10,21) To, co skrytě zaznívá v Písni písní: „Jak jsi krásný, milý můj“(Pís 1,16). To se při dokonání ohlašuje zcela otevřeně: „A slyšel jsem zpěv jakoby ohromné ho zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu, přišel den svatby Beránkovy. (Zj 19,6n). Svatba Beránkova, toto setkání, spojení Beránka a nevěsty, jejich vzájemná láska, znamená v podstatě společenství chvály.20





Zveřejněno s laskavým souhlasem Pastoračního střediska v Praze.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017