Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Můj synu! Můj učiteli!

10.02.2005, autor: Denise Curtis, kategorie: Svědectví

Autorka se v tomto článku dělí o zkušenosti se svými dvěma postiženými dětmi, které ji přivedly k hlubšímu vztahu s Kristem, a co se od nich naučila.


Jak zvládáte žít a ke komu se obracíte v situaci, kdy dvě z vašich tří dětí bojují s nemocí, která je ohrožuje na životě? Naše rodina se s takovým dilematem musela vypořádat. Náš nejstarší syn Ian se narodil zdráv. O třináct měsíců později se narodil David, u něhož se projevilo několik problémů včetně rozštěpu, ochrnutí pravé části těla a nejvážněji aplastická chudokrevnost. Touto chorobou byla postižena též Hannah, která se narodila o pět let později. Prognóza stavu obou dětí byla zničující. Děti s aplastickou anémií zřídka žijí bez transplantace kostní dřeně déle než do puberty..


Obě děti bojovaly o život: buď byly závislé na neustálých krevních transfúzích, které měly stabilizovat jejich stav a udržet je načas naživu, nebo prožívaly krátká období, kdy se jejich stav zlepšil.


„Někdy jsem se ráno ani nemohla přinutit vstát z postele“


U Davida se poprvé objevilo zlepšení stavu, když se narodila Hannah a kdy jsem měla plné ruce práce s ní, zvlášť když potřebovala krevní transfúzi šestkrát týdně. Den co den jsem bojovala jen o to, abych to zvládla. Někdy ráno jsem se ani nemohla přinutit vstát z postele a čelit nárokům dalšího dne. Můj praktický lékař viděl můj zmatek a nabídl mi medikaci, aby mi pomohl dostat se z této fáze. Ať už jsem byla tolik paličatá nebo jsem prostě nebyla schopná plně ohodnotit stav svého emočního a mentálního zdraví, medikaci jsem odmítla. Měla jsem pocit, že odpověď musí přijít odjinud. Jednou ráno jsem šla s kluky do školy a cítila jsem se zvlášť mizerně. Vyhýbala jsem se očnímu kontaktu s ostatními maminkami na hřišti. Chtělo se zvracet z těch věčných otázek, jak se má Hannah. Po cestě domů jsem se rozhodla, že zajdu nakoupit.


Když jsem se vracela, šla jsem kolem našeho farního kostela. Minula jsem jeho vrata a vtom mě cosi začalo neodolatelně táhnout dovnitř, abych se prostě posadila a modlila se. Prožitek byl tak mocný, že jsem obrátila kočárek a vjela s ním do kostela. Vnesla jsem Hannah do závětří, mše svatá právě končila. Vešla jsem a sedla si vzadu v kostele. Hannah spokojeně vrněla na mém rameni. Nejprve jsem zpanikařila, protože mi došlo, že na konci mše všechny ty postarší dámy přijdou a budou se vyptávat na Hannah. Neměla jsem náladu s nimi vykládat, a tak když odcházely, sklonila jsem hlavu. Ve svém lidství jsem se cítila zcela rozdrcená a rozbitá.


„Prosím, prosím, pomoz! Tohle sama nezvládnu!“


Zavřela jsem oči a zevnitř jsem cítila tento ohlušující výkřik k Bohu, který jako by vycházel z největší hlubiny mé bytosti. Viděla jsem, jak moje duše stoupá k Bohu. Uvnitř jsem k nebeskému Otci volala: „Prosím, prosím, pomoz! Tohle sama nezvládnu.“ Zcela jsem se v onu chvíli Bohu vydala. Uznala jsem, že jsem na něm zcela závislá.


Byla jsem natolik zabraná do sebe, že jsem si nevšimla, že si farář sedl do lavice vedle mě. Nejprve jsem se snažila jej ignorovat a doufala, že to pochopí a odejde. Vnímala jsem to jako nelibé vyrušení. Neochotně jsem mu pohlédla do tváře. „Denise, trpělivě tu sedím a čekám. Co se děje?“ zeptal se. „Co se děje?“ pomyslela jsem já. Chtělo se mi na něj řvát a bušit do něj pěstmi. Ale zhluboka jsem se nadechla. Neřekla jsem mu nic o tom, co jsem uvnitř právě prožila. Uvědomila jsem si však, že jej Bůh možná vedle mě posadil z nějakého důvodu, a tak jsem mu pomalu začala otvírat své srdce a nakonec si je zcela vylila.


„Pocítila jsem nový elán a zakusila skutečnou radost a naději ve svém srdci“


S nově nabytou lehkostí jsem vyšla ven z kostela a chtělo se mi vznést se do výšin. Pocítila jsem nový elán a zakusila ve svém srdci skutečnou radost a naději. Později mi došlo, že právě tohle byl můj zážitek obrácení. Změnil celý můj postoj k životu.


Můj život se mi stal poutí s Davidem, ruku pevně v jeho malé ručce. Během této „pouti“ začaly mé srdce a má duše hledat kdesi v hloubi mého nitra skutečný význam života. Zní to podivně, avšak utrpení se stalo nástrojem, kterého Bůh použil, aby mne přitáhl k sobě. Utrpení není dnes slovem příliš populárním. Ale pozvolna, velmi pozvolna se stalo mým učitelem a můj duch začal svolovat k tomu, aby se vzdal, aby se vzepjal k Bohu a jeho pomoci, když mé vlastní síly začínají ochabovat. Bůh odpověděl na mou nouzi.


Můj syn David se stal mým učitelem. Dostalo se mu výjimečného ducha, který byl zbarven všemi odstíny duhy životních zkušeností. Mnoho z těchto zážitků mělo bolestný a temný odstín, on jich však použil, aby dorůstal k dospělosti, lásce a štědrosti. Jeho život byl všední, naplněný obdobími bolesti a dokonce frustrace, ale také cennými okamžiky jásavé radosti a nadšení pro život, který dokázal prožít cele. Dosáhl vnitřní svobody, která pramenila z intimního společenství s Bohem hluboko v jeho srdci. Naučila jsem se, že radost lze nalézt i v nejtemnějších koutech.


„O svých desátých narozeninách byl již v nebi“


Davidův život se začal blížit ke konci, když mu táhlo na desátý rok. Už netrávil mnoho času se svým bratrem a sestrou, ale velmi se ztišil. Po tělesné stránce bylo možné postřehnout, že se vytrácí, ale jeho klid a vyspělost rostly. Jako by se mi před očima proměňoval. Bylo to ale pro něj stále velmi nesnadné. „Mami, až budu mít narozeniny, nechci být napíchnutý na kapačku,“ vyhrkl během jedné ze svých transfúzí. Pán vyslyšel jeho žádost. O svých desátých narozeninách byl již v nebi. Tak jako se statečně potýkal se životem a přijímal, co přicházelo, stejně tak se na konci setkal se smrtí s čirým pokojem a důvěrou.


Navždy si budu pamatovat, co řekl farář na konci promluvy během Davidova pohřbu, jehož se zúčastnilo mnoho lidí. „Bůh mu dovolil žít jen krátkou dobu, ale zdá se, že za tu dobu stihl vykonat celoživotní dílo. Ačkoli David trochu kulhal a jeho úsměv vypadal směšně, stále vypadal, že někam spěchá. Stále běžel a nakonec vběhl do Kristovy náruče. Davidové po tomto světě tak často nechodí, ale když už se tu objeví, měli bychom si najít čas a ocenit je. Učí nás, jaký život skutečně je. Oni jsou zvláštním způsobem Božími miláčky.“


„Když se ohlédnu, uvědomuji si, jakým požehnáním pro mě to všechno bylo“


Když mělo být deset let Hannah, i ona se začínala ztrácet před očima. Jako by následovala Davida tou samou cestou. Počáteční úsilí najít vhodného dárce kostní dřeně v registrech dárců celého světa se ukázalo zcela zbytečné. O rok později se však téměř zázračně objevil dárce, a tak Hannah mohla přijmout dar života prostřednictvím transplantace.


Když se ohlédnu, uvědomuji si, jakým požehnáním pro mě bylo mít syna Davida a prožít všechno to, co se mi stalo a co Bůh pro mě učinil. Pán mě vytáhl z temnoty do svého světla a lásky a stále mě naplňuje svým pokojem a silou mocněji, než bych si kdy byla schopná představit.


 


Denise napsala o svých zkušenostech knihu nazvanou „Píseň pro Davida“ (A Song for David), kterou, jak doufá, jednou někdo vydá, aby mohla ostatní povzbudit svým příběhem. Domníváme se, že síla jejího příběhu je důvodem i k modlitbě na tento úmysl. Toto svědectví uveřejňujeme s laskavým dovolením vydavatele, redakce magazínu Goodnews. Překlad David Vopřada.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017