Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Následovat Pána

24.01.2005, autor: Pat Welling, kategorie: Svědectví


Autorka, dlouholetá vedoucí společenství charismatické obnovy ve Velké Británii, v tomto článku píše o tom, jak jí Pán ukázal, že manželství s jejím nevěřícím partnerem patří v jejím životě před jiné aktivity v církvi.


Odevzdání vlastního života Kristu a křest v Duchu svatém je pouhým začátkem nové cesty ve víře. Poté, co jsem prožila hlubší vylití Ducha svatého, pocítila jsem velkou touhu sloužit. Velmi jsem se angažovala ve své farnosti a nakonec jsem pomáhala s vedením poměrně velké modlitební skupiny, která čítala 80 až 100 lidí. Byl to úžasný čas a společenství bylo skvělé. Byla jsem ochotná pomáhat, a kněz mě proto často žádal, abych některé věci zařizovala, a já z toho měla jen a jen radost. Můj manžel Barry nebyl věřící, a proto stál stranou celé této činnosti a zůstával doma. Nejprve jsem si to neuvědomila, ale začal mít pocit, že jej odmítám, a stěžovat si na mé aktivity.


„Chci, abys všeho nechala!“


Jaký smysl by mělo, abych zůstávala doma? Když jsem připravila manželovi večeři, sedl si k televizi a šel spát – a já nechtěla přijít o žádnou z těch skvělých věcí, které jsem prožívala. Tak to nějakou dobu pokračovalo, až jsem jednoho dne při modlitbě zaslechla v srdci tato slova: „Chci, abys všeho, co děláš, nechala a vrátila se tam, kam jsem tě zasadil.“ Naprosto jsem nerozuměla, co tato slova znamenají. Dozajista to nemůže znamenat, že Bůh chce, abych nechala všeho dobra, které dělám, jen proto, abych dělala manželovi společnost! Modlila jsem se dál, aby Bůh vnesl do situace světlo a ukázal mi, jaký mají tato slova význam. Vrátila se ke mně znova: „Chci, aby ses vrátila tam, kam jsem tě zasadil, protože to, co děláš, dělá jen tvá polovička. Vrať se tam, kam jsem tě zasadil, až do doby, než srosteš vjedno.“ Čím více mi docházelo, co tato Pánova slova znamenají, tím více se mi nelíbila. Rozhodla jsem se, že se poradím s jedněmi zkušenými křesťanskými manžely. Modlili se a nakonec mi řekli, že ta slova určitě byla od Pána a že bych je měla uposlechnout.


„Buď vůle tvá“


Trvalo mi další dva týdny, než jsem skutečně tato slova přijala, ale nakonec jsem si klekla a prostě řekla: „Buď vůle tvá.“ Nenechala jsem hned všech aktivit, protože by to bylo nezodpovědné, ale začala jsem klást potřeby svého manžela na přední místo a vnímala, že mě Pán z různých činností, za něž jsem zodpovědná, uvolní přirozeným způsobem. Tak se i stalo, a protože jsem věděla, že je koná on, nebojovala jsem tolik, kolik bych mohla. Začala jsem se za manžela modlit novénu – nejen devítidenní, ale čtyřiapadesátidenní. Modlila jsem se, aby nakonec Barry nalezl Krista. Na Silvestra jsme se s kamarádkou modlily dvě hodiny před Nejsvětější svátostí za tento úmysl.


„Chci to udělat“


Druhého dne jsme měli jít na návštěvu k synově rodině. Barry, který se díval ve vedlejší místnosti na televizi, mě najednou zavolal: „Pojď a podívej se, co dávaj‘.“ Psal se rok 1993, zrovna probíhala válka v Bosně a v televizi hledali pomoc lidí, kteří měli nákladní auto nebo řidičský průkaz, aby přišli a pomohli odvézt pomoc do Medžugorje a okolí. „Chci to udělat,“ řekl Barry. „Nezeptáš se mi, co je potřeba, abych mohl jet a pomoct?“ Nevěděl, že se znám s Bernardem Elvisem, který tuto výzvu organizoval. Byla jsem opravdu nadšená a hned jsem se s ním spojila, aby můj manžel mohl pomoci dovézt humanitární pomoc do Medžugorje, kam jsem se ho už několik let snažila dostat. Za tři týdny jsme s manželem seděli v konvoji dvaceti dalších vozidel, která vezla pomoc do Chorvatska a Bosny. K našemu překvapení byl náš vůz poslán do Medžugorje. Cesta byla strašná a bylo velmi chladno. Trvalo nám pět dní, než jsme se tam dostali. To jsem opravdu nečekala!


„Ukázala se mu Panna Maria“


Když jsme konečně dojeli, navrhla jsem Barrymu, aby se mnou šel na horu, kde se dětem ukázala Maria, ale nezajímalo ho to. Odvezl mezitím další řidiče, kteří ve městě nechávali svá auta, na letiště. Byla jsem z toho smutná, ale když jsem se vrátila, poznala jsem, že se Barrymu něco stalo. Jeho pohled se změnil. Stalo se cosi úžasného a řekl mi, že se mu zjevila Panna Maria. Měla jsem z toho neuvěřitelnou radost. Společně jsme plakali. Potom to vypadalo, jako by zázraky naplnily náš život. Nakonec jsme vozili pomoc do Bosny každé dva týdny a později Barry coby řidič vozil dvakrát měsíčně skupinu poutníků do Medžugorje; trvalo to 14 měsíců.


Tehdy jsme se také přestěhovali do Bury St. Edmunds a já tak ztratila kontakt s většinou přátel z farnosti a se vší činností, v níž jsem se tam angažovala. Společná práce s manželem nás velmi sblížila. Panna Maria se mu zjevila ještě jednou během jedné z poutí a on začal toužit po tom, aby se stal katolíkem, a zúčastnil se také přípravy na křest. Do církve byl přijat roku 1995. Jeho obrácení přineslo, že jsme se opravdu v duchu stali jedno a naše cesta ve víře se spojila. Autobusové pouti nakonec skončily a já se pomalu začala vracet k práci v církvi u nás doma. Tentokrát ovšem s Barryho požehnáním – a v tom byl veliký rozdíl. Zažili jsme si i krušné chvilky, zvlášť když jsme se odstěhovali z Bury, ale nakonec jsme skončili ve farnosti, kde to všechno začalo, u sv. Petra v Gorston on Sea.


Sedět u Pánových nohou


Moc jsem se těšila, až se znovu zapojím do činnosti farnosti. Kněz, který tam však sloužil nyní, se mnou nevycházel a nepřál si, abych ve farnosti dělala cokoli. To bylo pro mě velmi těžké. Pokušením by bylo odejít někam jinam, ale vnímala jsem, že Pán chce, abych zůstala, byla věrná a modlila se. To trvalo tři roky.


Na jednu stranu to byl čas velké vyprahlosti a utrpení, na straně druhé období duchovně velmi požehnané. Uvědomila jsem si, že ten, kdo mě volá, abych přišla a sedla si u jeho nohou a hleděla na něj v Nejsvětější svátosti, je Bůh. Když jsem si četla papežův list Novo millenio ineunte, velmi mě oslovil. Došlo mi, že vše, co děláme, musí vycházet z našeho vztahu s ním, který se občas z naší zaneprázdněnosti může vytrácet. To, co Pán nyní dopouští, se děje z nějakého důvodu a já prostě musím přijmout tuto situaci a poučit se z ní, nenadávat a nezahořknout. V utrpení se člověk naučí čerpat ze skutečných hlubin svého nitra. Stále více jsem vnímala, že Pán chce, abych povzbuzovala druhé, aby přicházeli si před něj sednout. Dokonce se mi podařilo přesvědčit faráře, aby pozval P. Johna Edwardse, jednoho známého kněze, aby promluvil ve farnosti o tom, jak je eucharistická adorace důležitá. Mám pocit, že jde o pozvání, které Pán dává každému z nás, abychom se vrátili do Večeřadla, kde všechno začalo, kde se apoštolové a Maria sešli k modlitbě. Doba čekání na Letnice byla náročná také pro ně. Zažili těžkou ztrátu, utrpení a ztratili směr, protože je Ježíš znovu opustil.


Církev v Anglii dnes podle mě vypadá podobně. Zdá se, jako bychom ztratili směr a, mluvím-li za sebe, je potřeba, abychom se vrátili zpět do horní místnosti a posadili se s Pannou Marií a čekali na Ducha, až přijde a naplní nás znovu svou mocí.


Kim Kollins ve své iniciativě Hořící keř, kterou podpořil i papež o loňských letnicích, zdůrazňuje, abychom neprosili Boha jen o malé věci a o naše životy, ale přimlouvali se za věci veliké – za církev, za její jednotu, za mír ve světě. Bůh chce zvětšit naše srdce.


„Co chce Bůh říci v dnešní situaci“


Dostali jsme nového faráře, který byl rád, že jsem se do práce ve farnosti zapojila, takže jsem znovu „aktivní“. Během onoho období vyprahlosti jsem se ale mnoho naučila. Uvědomila jsem si, že určitá situace není sama o sobě chybná, a proto je potřeba, abychom ji přijali za vlastní a ptali se, co jí Bůh chce říci. Mám tendenci Boha popohánět, ale on to nemá rád. Chce-li Bůh cosi vzbudit v našem nitru, možná nás požádá, abychom něco udělali. Když ale uděláme krok vpřed a nestane se nic, pak prostě neuzrál čas a je zapotřebí vyčkávat. Když ovšem onen čas nastane, můžeme si být jisti, že se před námi otevírají dveře. Pak je zapotřebí odvahy projít jimi a pokračovat dále, než se dostaneme k dalším dveřím, u kterých zabereme za kliku, abychom viděli, zda jsou odemčeny, a teprve pak vejdeme.


Jsem přesvědčená, že nás Bůh volá, abychom jej více chválili a více se mu klaněli při adoraci. Lidé cítí potřebu jít se modlit do kostela, ale ty jsou dnes často zavřené. Nemůžeme se divit, protože světem chodí spousta vandalů, kteří je mohou poničit. Kněží však často kostely rádi odemknou, když naleznou někoho, kdo vždycky v kostele bude a „pohlídá“ ho. Sama ráda nabídnu, že v kostele budu, a vidím to jako jednu z mých priorit, protože ostatní pak mohou také přijít a modlit se, kdy chtějí. Někdy mám dojem, že bych měla dělat něco naléhavějšího, ale co může být lepšího než dopomáhat druhým k tomu, aby se modlili!


 


Děkujeme redakci časopisu Goodnews za laskavé svolení uveřejnit toto svědectví. Překlad David Vopřada.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017