Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Nechte maličké přicházet ke mně

17.02.2005, autor: Heather Snowdon, kategorie: Svědectví


Heather Snowdonová, která již dlouho pečuje o opuštěné děti, vypráví o nádherném ovoci modlitby za strádající a nemocné děti.


„Nechte maličké přicházet ke mně“ (Mk 10,14)


Neřekla bych, že mě k tomu, abych se stala pěstounkou, vedly zvlášť zbožné motivy. Vždycky jsem milovala děti a k radosti svých čtyř vlastních ratolestí jsme získali souhlas k péči o opuštěné děti a získali tak první. Cítila jsem k tomu dvoudennímu chlapečkovi velikou lásku. Když od nás odešel, aby byl adoptován, cítila jsem hroznou ztrátu. Slíbila jsem si, že už nikdy nebudu žádné dítě milovat jako toto – bylo to příliš bolestné. Maličcí k nám přicházeli ze Společnosti katolických dětí. Většinou jim bylo pouhých pár hodin a jejich matky byly Irky, které porodily v Anglii a opět se potají vrátily domů. Loučení mladé maminky se svým děťátkem nebylo nikdy obyčejnou záležitostí. Seděly jsme spolu a plakaly. Po nějaké době přišlo radostné setkání adoptivních rodičů se „svým“ dítětem a bylo zase na nás, abychom se rozloučili s tímto dítětem, které jsme milovali jako vlastní. Ano, milovala jsem je cele bez ohledu na svůj slib, protože tak to chtěl Ježíš.


Po několika letech získala tato práce, kterou jsem milovala, nový a zvláštní rozměr. Jednou brzy ráno jsem pozorovala rozbřesk s šestinedělním chlapečkem na rameni. Byla jsem vyčerpaná, protože byl neklidný a nemohl spát. Dala jsem se do pláče. Vzpomínám si, že jsem se modlila: „Pane, pomoz mi. Já už si nevím rady.“ K mé radosti jsem ucítila či zaslechla hlas, který mi řekl, že děcko svazuje duch strachu. Modlila jsem se za jeho osvobození a k mé velké radosti děťátko spalo dvacet čtyři hodin a budilo se jen kvůli příležitostnému krmení. I ono byl vyčerpáno ze svých těžkých začátků. Teď bylo volné. Chtěla jsem se dozvědět víc o tom, co jsem zažila, a začala jsem se intenzivně vzdělávat.


Další děťátko, které k nám přišlo, byla holčička. Od první noci, kdy jsem ji položila do postýlky, jsem kolem ní cítila smrt. Dva týdny jsem se modlila za její ochranu a často jsem na ni hleděla s obavami. Modlila jsem se v této záležitosti o světlo. Následujícího dne jsem se dozvěděla od její matky, že v těhotenství navštívila spiritistku a ta jí řekla, že buď ona, nebo dítě zemře. Oné noci jsem se modlila o uvolnění z kletby. Nikdo o těchto vzácných chvílích modliteb nevěděl. U sociálních pracovníků jsem začala získávat pověst ženy, která má „tak dobré děti“. Šestiměsíční chlapec přišel se silným ekzémem, na nějž nezabíraly žádné léky. Denně jsem se modlila a po dvou týdnech měl pleť čistou. Jeho sociální pracovník zapsal: Pokojná atmosféra v domácnosti Snowdonových uzdravila děcko „x“!!! Tehdy jsem bez hlubších záměrů zašla do kostela. A poprvé jsem mohla sdílet svou práci se svou církevní rodinou a začala jsem lépe chápat, co chtěl Ježíš vyjádřit slovy: „Nechte maličké přicházet ke mně“. Mohla bych se zde sdílet o mnoho krásných příběhů, ale skončím tím nejaktuálnějším a použiji ho jako příklad Jeho lásky v akci.

Dítě J. k nám přišlo o loňských Vánocích. Porodila ho na chodník jednoho mrazivého dne narkomanka. Nebyla jsem si jistá, zda jej mohu přijmout, protože jsme již u nás jedno dítě měli, a tak jsem požádala další lidi, aby se za nás modlili. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem tuto službu dokázala sdílet s ostatními, než jsem se přesvědčila, že mají dostatečný zájem o věc a lásku ke mně. Měla jsem jistotu ve svém knězi – ten se modlil o světlo – a holčičku J. jsme přijali. Má farnost se za ni a za mě pravidelně modlila. Tyto dvě děti přicházely na mši a na modlitební setkání a od začátku na ně byly vzkládány ruce. Byly milovány a opatrovány a se souhlasem svým matek veřejně zasvěceny Bohu.

V té době byla u holčičky J. zjištěna hepatitida C. Začali jsme se modlit, zvlášť když už jsme zažili, že byla vyléčena z jiných následků drogové závislosti své matky. Jedno pondělí se za ni během mše modlil biskup Sean. Při modlitbě jsem viděla, jak jí proniká síla... Cítila jsem to. O měsíc později šla znovu na testy. Dvakrát. A nyní je bez hepatitidy C. Když teď přemýšlím o slovech „Nechte maličké přicházet ke mně“, zalétá má mysl k dětem, které upřeně hleděly na kříž na stěně mého obývacího pokoje; k ručičkám zvednutým ve chvále po vzoru dospělých; k chlapečkovi, který jako by byl přitahován eucharistií ve věku pouhých několika měsíců; k fotografiím všech dětí, křtů a zasvěcení pověšeným na zdi kuchyně biskupa Seana; k uzdravením a změněným životům; k dalším rodinám, které přicházely do našeho kostela, aby se přihlásily k pěstounské péči; ke zřejmé schopnosti těchto maličkých věřit a žasnout; ale většinou myslím na Joshuu, dítě číslo třicet dva, jak spí ve věku jedenáct dní v postýlce pln nevinnosti, důvěry, pokoje a jedinečnosti. Jsem zvědavá, jak se jeho život dotkne našeho, protože je součástí naší církevní rodiny. Když slyším, že někdo říká, že se v naší zemi nedějí zázraky, usmívám se. Zázraky se dějí!


Každý život je zázrak, nenarozený či narozený, a pro nás, věřící, jsou životy těchto dětí velkým úkolem.


Děkujeme redakci časopisu Goodnews za souhlas s uveřejněním tohoto článku.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017