Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Nejkrásnější z písní

25.06.2003, autor: Tomáš Machula, kategorie: Bible

Celý svět nemá takovou cenu jako den, v němž byla Píseň písní dána Izraeli. Jestliže celé Písmo je svaté, je Velepíseň nejsvětější.
(Rabbi Akiva)

Když se sv. Terezie z Avily svěřila zpovědníkovi, že sepsala své úvahy o Písni písní, poručil jí zpovědník spisy okamžitě spálit. Zajímavé je to, že příčinou tohoto striktního rozkazu nebyla autorka, ale komentovaná kniha - součást kánonu Písma svatého. Takový postoj k Písni písní, jako měl Tereziin zpovědník, není v dějinách žádnou výjimkou. Obsahem knihy je totiž milostný dialog.

Píseň písní však není v kánonu Písma náhodou nebo nedopatřením. Je nejkrásnější z písní Šalomounových (Pís 1, 1), to znamená vrcholem starozákonního mudrosloví. Hebrejský název knihy je Šír ha-šírím (šír znamená píseň), což vyjadřuje nejvyšší místo této písně mezi jinými písněmi. Hebrejština tímto způsobem vyjadřuje superlativ, tedy nejvyšší stupeň určité kvality (podobně nalezneme v Bibli obraty jako král králů, jméno nad každé jiné jméno apod.). Český název Píseň písní je tedy překlad víc doslovný než výstižný, Velepíseň snad odpovídá originálu lépe.

Je ale taková pitva už samotného nadpisu k něčemu dobrá? Nejprve se podívejme, jak se jmenují texty, o jejichž svatosti nikdo nepochybuje; mám na mysli Žalmy. V hebrejštině se Žalmům říká nejčastěji mizmor, méně často pak tehillá (chvalozpěv) a šír (píseň). Žalmy tedy patří mezi písně a Velepíseň je ze všech písní ta "nejpísňovatější". Je tedy nad žalmy a podle rabbiho Akivy, jehož výrok stojí v záhlaví tohoto textu, i nad celou hebrejskou Biblí.

Na první pohled s e takové tvrzení zdá být naprosto absurdní a přehnané. Potíž je ale v tom, že u Velepísně s prvním pohledem nevystačíme, ba ani s druhým a třetím ne. Poměrně krátký text s jednoduchým a srozumitelným obsahem bez jakékoli spekulace totiž skrývá obrovské bohatství a netušenou hloubku.

Vztah mezi milým a milou, o kterém zpívá Velepíseň, je obrazem každé skutečné lásky. Když chtěl Bůh člověka poučit, v čem spočívá podstata lásky, zvolil jako příklad vzájemnou náklonnost muže a ženy, protože ta je ze všech druhů lásek pro člověka ta nejsrozumitelnější. Může nám proto pomoci v pochopení jakéhokoli jiného společenství lásky. Z toho se odvíjejí i různé tradiční výklady Velepísně.

Literární smysl
Správný výklad Písma má vždy vycházet ze smyslu literárního, tedy toho, jaký mu dal jeho lidský autor. V případě Velepísně je to evidentně přirozený vztah lásky mezi mužem a ženou. Právě tento první smysl tak často vzbuzoval u vykladačů rozpaky. Je to pochopitelné. Máloco lidského je tak náchylné k deformaci a pokřivení jako sexualita, která se navíc týká všech lidí a je spjata s nejhlubší intimitou lidské osoby. Čistá a upřímná láska je jakoby plachá a skrytá, nerozhlašuje se po nárožích, viditelné jsou spíše její perverzní napodobeniny. Snad z těchto důvodů láska muže a ženy byla, je a bude do značné míry podezřelá. Velepíseň ovšem ukazuje právě onu čistou a posvátnou lásku, která je darem od Boha, a ve které nejsou žádné pohoršlivé prvky. Láska muže a ženy čerpá svou sílu v lásce Boží, a také o ní svědčí.

Alegorický smysl
Dostáváme se tak ke druhému smyslu Velepísně, k alegorii. Alegorie zde není únik před literárním smyslem, ale cesta k jeho plnějšímu pochopení. Přirozená láska nám poslouží jako východisko, z něhož stoupáme vzhůru k nahlédnutí do tajemství Boha, k božskému zdroji každé lásky. Odtud pak opět budeme sestupovat zpět k lidským vztahům, ale už je budeme chápat nejen tak, jak se jeví našim smyslům. Uvidíme je o mnoho jasnější a vznešenější, jakoby ve světle Boží slávy, z ní ž vycházejí a k níž směřují. Konkrétně to znamená, že obraz lásky muže a ženy nám pomáhá pochopit láskyplný vztah Boha k tvorstvu a ten zpětně dává sílu a pravý smysl lásce člověka k Bohu a k ostatním lidem. Sledujme tedy cestu našeho poznávání a přejděme od lásky muže a ženy k lásce Boží.

Bůh sám je láska. Nepotřebuje žádné tvory k tomu, aby mohl milovat. Láska je vnitřním principem nejsvětější Trojice. Velepíseň ale nemluví o tomto vnitřním (imanentním) řádu lásky v Bohu. Porozumět mu není pro člověka možné - je to podobné jako Augustinovo přelévání moře mušlí. Můžeme ale nahlédnout, jak se rozlévá Boží láska do celého tvorstva, a především jak sestupuje k nám, lidem. Tomuto řádu lásky se říká oikonomický, či v počeštěné podobě, ekonomický (což může být pro laika výraz dost matoucí).

Židovská tradice výkladu
Židovská tradice výkladu viděla v Písni zobrazení vztahu Šalomouna a Moudrosti a obecněji vztah Boha a Izraele. Tato teologie svatebního vztahu není v Písmu nijak neobvyklá. Velmi často je používána proroky (srv. např. Iz 54, 5; Oz 2, 18; Jer 3, 14). Podobně z ní vychází i alegorický výklad Žalmu 45. (Zde si dovoluji čtenáři doporučit, aby si biblické citace opravdu vyhledal.) Za vše mluví liturgické použití Velepísně při židovských velikonočních svátcích Pesach.

Křesťanská tradice
Křesťanská tradice alegorického výkladu s výkladem židovským úzce souvisí. V postavách milého a milé bývá spatřován obraz Boha a duše nebo Krista a církve. První z nich je typický pro mystiky. Sv. Terezie dokázala jen nad veršem Líbej mě polibkem svých rtů (Pís 1, 2) napsat velké a nádherné vyznání o Kristu přicházejícím v Eucharistii. V tomto životě, můj Pane, neprosím o nic jiného než, abys mě líbal polibkem svých úst. Líbej mě tak, aby má vůle, Pane mého života, byla tak spojena s tvou, aby se od ní nikdy neodloučila, ani kdyby chtěla zrušit toto přátelství a spojení. Ne, kéž mi nic nedokáže zabránit, můj Bože a má slávo, abych upřímně vyznávala: "Tvé milování je lahodnější než víno" ( Nad Velepísní 3, 15).

Druhý typ výkladu, tedy Kristus a církev, je navýsost biblický. Je to také výklad typický pro církevní otce. Sv. Řehoř z Nyssy píše: Až dokonalá láska vyhostí strach a až se strach promění v lásku, pak všechno spasené bude tvořit jednotu a bude to společně přitahováno jediným Dobrem. A všichni budou navzájem jedno v dokonalé Holubici. Takto můžeme chápat tato slova: "Jediná je má holubička, má dokonalá (Pís 6, 8)" (Hom. 15 in Cant.). Podobně sv. Bernard z Clairvaux ztotožňuje milou z Velepísně s církví: "Uspořádal ve mně lásku" (Pís 2, 4). Tato slova se uskutečnila, když v církvi jedny určil za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné za pastýře a učitele (Sermo 49 in Cant.). Manželství a církev dává do přímé souvislosti sv. Pavel v listu Efezanům: "Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo." Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu (5, 31-33). Se vznikem novozákonní církve tak je i manželství povýšeno na velké tajemství, svátost. Na prvním místě již není zachování rodu nebo právní vztah, ale zobrazování Ježíšovy lásky k církvi. Vidíme, že se vracíme k literárnímu smyslu Velepísně, který ovšem spatřujeme v novém, Božím světle.

Apokalypsa ukazuje ve svém závěru vítěznou církev jako Beránkovu (Ježíšovu) nevěstu (21, 9nn) a říká: Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" (21, 17). Do společenství Boží lásky zve jak Bůh, tak i církev. Každý z nás, který tuto výzvu zaslechl, se má přidat a zvát k hostině Beránkově i ostatní.

Láska jako princip každého vztahu
Boží láska je základem všech věcí. Její všudypřítomnost (nebo snad lépe "všudypotřebnost") ukazují velmi zřetelně různé výklady Velepísně, které pronikají všechny lidské vztahy. V dnešní době techniky, plánů a projektů by lidé neměli zapomínat, že jakýkoli vztah nebo společenství nemůže ž ít z ničeho jiného než z této lásky Boží. Čím více je odmítána, čím více se jí lidé brání, tím upadají hlouběji do temnot. Pokus vybudovat lidskými silami společenství, které by bylo v pravém smyslu slova dobré, a přitom se spoléhalo jen na vlastní síly, je předem ztracený. Veškeré naše vztahy, mají-li být dobré, totiž musí být obrazem a plodem rozdávající se Lásky Boží. A to platí pro rodinu, farnost, řeholní komunitu i obec. Jen tak se naplní slova Šalomounova:


Vždyť silná jako smrt je láska,
neúprosná jako hrob je žárlivost lásky.
Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův.
Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.
Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu,
sklidil by jen pohrdání (Pís 8, 6b-7).

Literatura: Výklad ke Starému zákonu III, Kostelní Vydří 1998; F. Hochmann: Láska v Písni nejkrásnější, Praha 1984; Terezie od Ježíše: Nad Velepísní, Kostelní Vydří 1991; Henri de Lubac: Katolicismus, Kostelní Vydří 1995 (citace otců)





Článek vyšel v časopisu Amen 5/99. Publikováno se souhlasem nakladatelství Krystal OP.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017