Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Nemít krizi není vždycky plus

08.11.2002, autor: Vojtěch Kodet, Kateřina Lachmanová, kategorie: Charismatické konference
(Následuje přepis některých centrálních myšlenek přednášky P. Vojtěcha Kodeta a Kateřiny Lachmanové – „Cesty ke svobodě“ z loňské Konference, zabývající se významem krizí v našem životě.)

Zaposlouchejme se nejprve do jednoho textu z Deuteronomia- páté knihy Mojžíšovy, kde na nás dýchne právě význam cesty pouští, jak ji prožíval Izrael, která je také obrazem pro nás: „Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla. Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna. Proto budeš dbát na přikázání Hospodina, svého Boha, chodit po jeho cestách a jeho se bát. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí do dobré země, do země s potoky plnými vody, s prameny vod propastných tůní, vyvěrajícími na pláni i v pohoří,… do země, v níž budeš jíst chléb bez nedostatku, do země, v které nebudeš postrádat ničeho….“ (Dt 8,2nn)

P. VOJTĚCH: Jedním z velkých témat duchovního růstu je téma KRIZE. Toto slovo je velmi mnohoznačné v dnešní době. Víte, že někteří mluví o tom, že všechno je v krizi, všichni jsou v krizi, jiní zase, aby se vymezili, tak říkají, že žádnou krizi nikdy neměli a mít nebudou. A nebo zesměšňují ty druhé, kteří nějak kolísají.

Budeme tomuto tématu věnovat pozornost i z toho důvodu, že je i z hlediska historického i z hlediska duchovního skutečně centrální částí našeho duchovního růstu. (Vzpomeňme na Exodus, na putování Izraelitů z Egypta do Zaslíbené země: museli jít dlouho pouští.) Neznamená to, že by člověk musel být pořád na dně, ale pořád prochází procesem očištění a proměny, který má různé podoby.

Co tedy krize je? Mohli bychom říci, že krize je těžké a někdy velmi temné období našeho života. Vždycky jde o prožívání něčím velmi nejisté a nebezpečné, které člověka vnitřně znepokojuje, rozrušuje a ledacos v našem životě přestavuje nebo i boří. Každá krize ale v sobě nese naději východiska, a co je podstatné, dokonce i příslib velkých proměn k lepšímu, které nastanou, když se tímto obdobím dobře projde.

Ano, jde o období rizikové, poněvadž ne každý, kdo je v krizi, musí z ní vyjít dobře. Jsou lidé, kteří z krizového období vyjdou velmi špatně a rozhodnou se dokonce pro cestu odpadu od víry. Jsou lidé, kteří jakoby zakrní, stagnují v období krize a přestanou se duchovně rozvíjet. Pak dochází k něčemu velmi tragickému, poněvadž člověk navenek neopustí život víry ani církev, ale ztratí vnitřní schopnost osobního vztahu s Bohem, zodpovědnosti, jemnosti a krásy, kterou přináší naše modlitba a životní zkušenost s Pánem.

Symptomy krize

Je dobré si všimnout, že je-li člověk v krizi nebo nikoliv, o tom nerozhodují plně objektivní skutečnosti. Mnohdy druzí nevnímají situaci jednotlivce tak tragicky, a proto mu říkají: „Ale vždyť snad není tak zle!“ V tomto ohledu je podstatné subjektivní prožívání člověka, nebo-li jak on svůj stav a dění kolem vnímá a interpretuje.

Mohli bychom nastínit několik symptomů, které krizi signalizují. Jedním z nich je ochablost a postupná ztráta jakési vnitřní síly. Člověk přestává být stále nadšený pro Boží věci, pro službu, pro lásku, pro církev – to vše začne vyžadovat nesmírnou námahu.

S tím souvisí také objevení vlastních omezení, ale také svých slabostí a chyb. Někdy člověk objeví sám sebe v tak novém světle, že to s ním úplně otřese. A součástí velké životní krize může být zlomová situace, podobná zhroucení. Souvisí s tím někdy přemáhající pocit bezmocnosti vůči zlu v jeho životě i kolem něho. Uvědomuje si, že v jeho životě je přítomno mnohem více přetvářky a zla, než si připouštěl. A to zlo pochází nejen z jeho vlastního hříchu. Pochází také z různých zranění, která způsobují určité stereotypy vnímání, uvažování, prožívání a jednání, tak nelehké změnit.

Člověk vidí zlo a prostřednost kolem sebe stále intenzivněji, časem má tendenci všechno natřít načerno a propadnout všeobjímajícímu životnímu pesimismu nebo skepsi. Někdy má pocit ztráty smyslu života a veškerého snažení a konání. Na dně toho všeho negativního a zmateného však zůstává jiskřička naděje, že přece jen i pro něj existuje východisko, světlejší horizont, k němuž jej Pán vede.

Je život bez krizí ideálem?

Je nutné zdůraznit, že krize je naprosto nutnou fází přechodu z jedné úrovně zkušenosti ke druhé. Prožít celý život v mladickém nadšení vůbec neznamená, že člověk kráčí správně, že jeho zkušenost s Bohem je autentická.

Nedávno jsem v zahraničí slyšel kázat jednoho biskupa svým kněžím těmito slovy: „Nikdy v životě jsem nezažil krizi. Od osmi let, kdy jsem poznal, že mám být knězem, jsem vždycky žil nadšeně pro svého Pána. Od té doby mu vytrvale sloužím. Je mi dnes 75 let a nepoznal jsem krizi, protože se celý život modlím.“

Bylo mi z toho velice smutno. Dovolte mi říct, že takto postavené to je úplně „mimo“. Právě člověk, který se modlí a má autentickou zkušenost s Bohem, musí projít nejednou krizí. Není možná jiná cesta k očištění a k proměně nás samotných.

Totiž to nejhorší, co se může stát, když přijde první vážnější krize v životě člověka a on začne mít pocit, že je tedy všechno špatně, že je všechno zmařeno, že křesťanství nefunguje (nebo alespoň ne v jeho případě). A to není vůbec pravda. Samozřejmě je třeba, aby v těžkých obdobích byl někdo vedle nás, aby nás s účastí vyslechl a dobře nám poradil. Ale někdy stačí velmi málo, stačí duchovní otec, přítel, někdo, kdo je o pár kroků dál, aby řekl: „Ale neboj se, z toho vyjdeš. To je zcela normální. Tohle musel prožít každý z nás. A dělej to a ono, a hlavně nedělej tamto.“ A on se zklidní a mnohem snadněji vyhlíží a časem vidí vycházející slunce nad obzorem.

Bohužel i v některých našich společenstvích se představuje život bez krize jako ideál života křesťana. Společenství, ve kterých se lidé jakoby navzájem hecují, aby byli stále a stále nadšení a nepřipouští, že by se něco nemuselo podařit, že by je Pán Bůh nemohl vyslyšet a jednat podle jejich představ, protože „On nám dal přece svá zaslíbení a my víme jak na to a my se o to opřeme a On je vítěz a musí to být tak, jak se modlíme, a když to tak není, tak asi nemáme víru, a musíme se modlit ještě víc a budeme mít ještě větší víru, a komu se nedaří být stále radostný, tak prostě víru nemá“...

Samozřejmě, že ani těmto vedoucím společenství nebo komunit se nepodaří způsobit, aby se jejich svěřencům jakákoliv krize vyhnula! Pouze způsobí, že ti lidé budou krizi popírat, budou dělat, jako by nebyla. Když jim bude zle, budou se nutit jásat a usmívat se „ve víře“ – a výsledkem bude iluze křesťanství, která odpuzuje na první pohled. Lidé zdánlivě úspěšní, stále „nad věcí“ (protože v životě s Pánem to přece nemůže být jinak!), stále s širokým úsměvem, a přitom neskonale otravní. A nemilosrdní! Kdo totiž nestojí nohama na zemi, nemůže ani pochopit druhého v jeho krizi nebo prostě v jeho lidské chudobě.

KATKA: Nemít krizi tedy není vždycky plus. Nemít krizi znamená prostě nezrát. Tím ale netvrdíme, že mít jednu krizi za druhou znamená automaticky větší svatost. Některé krize si totiž vyrábíme a způsobujeme sami, a ty růst blokují. Je ale pravda, že člověk, který si nic neprotrpěl, nic nezakusil se svou slabostí, těžko dojde ke zralosti.

Krize tedy není něco, co musíme vytěsnit ze svého života nebo se tím rychle prohrabat a raději o tom nikde ani nemluvit! Krize patří do našeho života z víry tak, jako na cestu Izraelitů pouští patřily jak zázraky a hmatatelná Boží přítomnost, tak i ti jedovatí hadi a mnohé zkoušky a pokušení. A všechno pracovalo k tomu, aby děti Boží víc a víc poznávaly sebe sama, milosrdného Otce a rostly ve vztahu s Ním. V tom je totiž cíl a smysl našeho života.

Kolektivní krize

Pod stejnou perspektivou se zmíním o kolektivní krizi, kterou možná prožíváme ve společenství (nebo i v rodině jakožto nejmenším společenství), ve farnosti, v hnutí a možná také na úrovni církve národní nebo celosvětové.

Můžeme být totiž jako jednotlivci v pohodě, ale pokud není v pohodě „systém“ kolem nás (rodina, církev, společenství, společnost), pokud je v krizi, tak se to na nás dříve nebo později projeví: budeme v krizi také. Ano, spousta lidí prožívá krizi ne proto, že by dělali něco špatně, nebo že prožívají vlastní očistnou krizi ve vnitřní modlitbě, ale zaznamenávají otřesy krize prostředí, v němž žijí. A takováto „sekundární“ krize může být někdy ve svých důsledcích závažnější a na zpracování těžší než krize individuální.

Představte si například let letadlem. Je krásné počasí, let probíhá harmonicky, ale buď protože nesnášíte létání, anebo máte potíže se žlučníkem, udělá se vám špatně, čili prožíváte individuální krizi. Okamžitě přiběhnou nejméně dvě letušky a budou vás obskakovat, protože je v zájmu firmy, aby dovezli lidi živé a ne polomrtvé. Tahle krize je svým způsobem nějak snazší tím, že okolí je v pohodě, jste středem pozornosti a péče ostatních (nebo alespoň některých) a je naděje, že z ní brzy vyjdete.

Teď si ale představte jinou situaci. Nastoupíte do letadla. Létáte docela rádi a máte žaludek jako kachna, takže žádné individuální problémy nehrozí. Letadlo se však z nějakého důvodu začne propadat a otřásat v turbulencích. Pokud se situace vyhrotí, krize zasáhne celý systém kolem vás. Letušky vás třeba nezačnou obskakovat, ale samy propadnou panice, a natož nezkušení spolupasažéři! Vy sami můžete mít docela silnou náturu, ale za chvíli vás ten chaos kolem nějak ovlivní. A nejhorší je, že z letadla se dá těžko vystoupit…

To bylo jen přirovnání. Pravdou ale je, že jsme „součástí systému“ v mnoha ohledech, a není vždycky možné se odpojit, aby si člověk zachoval klid: „Tady je to samá krize, změním práci.“ „Já změním rodinu; odejdu z řeholního společenství.“ Někdy to jde a někdy to nejde, a hlavně, někdy by to byla pouhá zbabělost, sobectví, krok zpátky.

Chci ale hlavně zdůraznit, že kolektivní krize může být závažnější a může na nás mít větší dopad než krize osobní. Mnozí mezi námi velice trpí tím, co se děje kolem. Trpí lidskou malostí a závistí, která se bohužel církvi nevyhýbá, víme to dobře. Trpí neshodami, napětím, „pakárnou“, kterou si mnohdy vzájemně děláme i ve jménu Božím... lidskou omezeností, která vytváří překážky tam, kde nejsou.

U kolektivní krize ale rovněž platí principy, o kterých jsme mluvili i při krizi jednotlivců. Krize je nebezpečná a těžká situace, která nás rozrušuje, nenechá nás na pokoji, ale má v sobě příslib věcí nových. V každém případě příslib změn, které mohou být sice k horšímu, ale také k lepšímu, k natolik lepšímu, že to tak dobré ještě nebylo.

A budou-li k horšímu či k lepšímu, záleží hodně na nás, protože krize není naším pánem, ani ta kolektivní ne. Ona neurčuje věci. Pánem zůstává v každé situaci Hospodin – a spolurozhodčím člověk sám. Hospodin měl poslední slovo nad tím, jak to dopadlo s Izraelity na poušti, On jej má i v životě každého jednotlivce nebo církve v České republice. Myslím, že čeká na lidi, kteří mu budou věřit, kteří mu řeknou: Naším pánem nejsou statistiky, my se nenecháme fascinovat tím, co čteme v novinách! Nebudeme to popírat, ale nad tím vším je přece Hospodin a Jeho milost, a my s Ním hodláme vážně počítat.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017