Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Nová evangelizace

27.06.2001, autor: Joseph Ratzinger, kategorie: Evangelizace a misie
Lidský život se nemůže realizovat sám. Náš život je otevřená otázka, neúplný projekt, stále ještě má dojít naplnění a realizace. Základní otázka každého člověka zní: Jak se to stane - stát se člověkem? Jak se naučit umění žít? Kudy vede cesta ke štěstí?

Evangelizovat znamená ukazovat tuto cestu - učit umění žít. Na začátku svého veřejného života Ježíš říká: Přišel jsem zvěstovat radostnou zprávu chudým (Lk 5,18), tj. mám odpověď na tvou základní otázku, ukážu ti cestu života, cestu ke štěstí. A dokonce: Já jsem ta cesta.

Nejhlubší chudoba je neschopnost radovat se, únava životem, který se považuje za absurdní a odporující. Tato chudoba je dnes velmi rozšířená, v rozličných formách v bohatých stejně jako chudých zemích. Neschopnost radovat se předpokládá a produkuje neschopnost milovat, vede k žárlivosti, lakomství - všem těm vadám, které ničí život jednotlivců a světa.

Z tohoto důvodu potřebujeme novou evangelizaci - když umění žít zůstává neznámým, nic jiného nepomůže. Ale toto umění není předmětem vědy - toto umění může být zprostředkováno pouze tím, kdo má život - a kdo je zosobněným evangeliem.

I. Struktura a metoda nové evangelizace

1. Struktura

Předtím, než budu mluvit o základním obsahu nové avangelizace, chtěl bych říci několik slov o její struktuře a správné metodě.

Církev vždy evangelizuje a nikdy tuto cestu evangelizace nepřerušila. Slaví každý den tajemství Eucharistie, vysluhuje svátosti, hlásá slovo života - Slovo Boží a zasazuje se ve věci spravedlnosti a charity. A tato evangelizace přináší plody: Dává světlo a radost, dává cestu života mnoha lidem. Mnoho dalších lidí žije, často nevědomky, ze světla a tepla, které vyzařuje z této stálé evangelizace.

Můžeme ale vidět postupující proces dechristianizace a ztrátu podstatných lidských hodnot, a to znepokojuje. Velká část lidstva dnes nenachází evangelium ve stálé evangelizaci církve a to jinými slovy je přesvědčivá odpověď na otázku: Jak žít?

Proto hledáme, spolu se stálou, nepřerušenou a nikdy v budoucnu nepřerušenou evangelizací, evangelizaci novou, kterou bude možné slyšet ve světě, který nemá přístup ke "klasické" evangelizaci. Každý potřebuje evangelium. Evangelium je určené všem a ne pouze určitým kruhům, a proto musíme hledat nové cesty, jak přinášet evangelium všem.

Za tím leží ještě další pokušení - pokušení netrpělivosti, pokušení nacházet ihned veliký úspěch, hledat velká čísla. To ale není Boží cesta. Pro Boží království stejně jako pro evangelizaci, nástroj a vozidlo Božího království, je vždy platné podobenství o hořčičném zrnu (viz Mk 4,31-32).

Království Boží vždy začíná znovu pod tímto znamením. Nová evangelizace nemůže znamenat: ihned zaujmout velké zástupu, které se vzdálily církvi, novými a více rafinovanými metodami. Ne - toto nová evangelizace neslibuje.

Nová evangelizace znamená nikdy se nespokojit se skutečností, že z hořčičného zrnka vyrostl velký strom všeobecné církve, nikdy si nemyslet, že sám fakt, že různí ptáci mohou nalézt místo v jeho stromech, stačí. Spíše to znamená odvážit se, znovu a s pokorou malého semínka, nechat na Bohu, kdy a jak bude růst (Mk 4,26-29).

Velké věci vždy začínají z malého semínka a masová hnutí mívají vždy jepičí život. Ve své vizi evolučního procesu zmiňuje Teilhard de Chardin "bílé počátků" (le blanc des origines) - začátek nového druhu je neviditelný a nemůže být zjištěn vědeckým výzkumem. Zdroje jsou skryté - jsou příliš malé. Jinými slovy: velké skutečnosti začínají v pokoře.

Dejme stranou, zda má Teilhard ve svých evolučních teoriích pravdu. Zákon o neviditelných počátcích říká pravdu - pravdu přítomnou v každém Božím činu v dějinách: "Hospodin k vám nepocítil náklonnost a nevyvolil si vás, protože jste byli početnější než jiné národy, ale protože vás bylo ze všech národů nejméně. Ale proto vás Hospodin miloval." Bůh toto říká izraelskému lidu ve Starém zákoně a tak vyjadřuje základní paradox dějin spásy: jistě, Bůh nepočítá ve velkých číslech. Vnější síla není znamením jeho přítomnosti.

Většina Ježíšových podobenství ukazuje tuto strukturu božského zásahu a odpovídá tak na obavu učedníků, kteří očekávají od Mesiáše jiný druh úspěchu a znamení - úspěchy druhu, které nabízí Pánovi Satan: Všechno to - království světa - ti dám... (Mt 4,9).

Samozřejmě že na konci svého života Pavel věřil, že kázal evangelium na samý konec země, ale křesťané tvořili malé komunity roztroušené po světě, nevýznamné podle světských měřítek. Ve skutečnosti byli kvasem, který prostupoval mouku zevnitř a uvnitř nesli budoucnost světa. (srov. Mt 13,33).

Staré přísloví říká: "Úspěch není jedním z Božích jmen." Nová evangelizace se musí vzdát před tajemstvím hořčičného zrna a nesmí být domýšlivá a věřit, že ihned dá vzrůst velkému stromu. Buď žijeme příliš v jistotě již existujícího velkého stromu nebo v netrpělivosti mít větší, životnější strom - místo toho musíme přijmout tajemství, že církev je zároveň velký strom a velmi malé zrno. V dějinách spásy jsou Velký pátek a Velikonoční neděle v ten samý den...

2. Metoda

Správná metoda se odvozuje ze struktury nové evangelizace. Jistě že musíme používat moderní metody, když chceme, aby nás bylo slyšet patřičným způsobem - anebo lépe - aby byl hlas Pána přístupný a srozumitelný. ... Nehledáme posluchače kvůli nám - nechceme zvětšit moc a rozšířit naše instituce, ale chceme sloužit dobru lidí a lidstva tím, že dáme prostor tomu, kdo je život.

Toto vyvlastnění vlastní osoby a její nabídnutí Kristu pro spásu člověka je základním stavem pravého zasvěcení se evangeliu. "Přišel jsem ve jménu svého Otce, ale nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete." (Jn 5,43). Znakem Antikrista je skutečnost, že mluví ve svém vlastním jménu.

Znamením Syna je jeho společenství s Otcem. Syn nás uvádí do společenství Trojice, do kruhu věčné lásky, jejíž osoby jsou "čisté vztahy", čistý akt dávání se a přijetí. Trojiční plán - viditelný v Synu, který nemluví ve svém jménu - ukazuje způsob života nového evangelizátora - a dokonce evangelizace není pouze způsob, jak mluvit, ale způsob života, život v naslouchání a dávání hlasu Otci. "Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít" (Jn 16,13).

Tato chrislologická a pneumatologická forma evangelizace je také zároveň formou ekleziologickou: Pán a Duch budují církev, komunikují skrze církev. Hlásání Krista, hlásání Božího království předpokládá naslouchat jeho hlasu a hlasu církve. "Nemluvte ze své vlastní autority" znamená mluvit v poslání církve...

Z tohoto zákona vyvlastnění vychází mnoho praktických důsledků. Všechny piměřené a mravně přijatelné metody mají být studovány - a používat tyto možnosti komunikace je povinnost. Ale slova a celé umění komunikace nemohou zasáhnout lidskou osobu do takové hloubky, do jaké je musí zasáhnout evangelium.

Před několika lety jsem četl životopis velmi dobrého kněze minulého století. Don Didimo, farář v Bassano del Grappa. V jeho poznámkách lze najít zlatá slova, ovoce života modlitby a rozjímání. O nás například don Didimo říká: "Ježíš kázal ve dne, v noci se modlil."

Těmito pár slovy chtěl říci: Ježíš musel získat učedníky od Boha. To platí vždy. My sami nemůžeme shromažďovat lidi. Musíme je příjmout od Boha pro Boha. Všechny metody jsou prázdné bez zakořenění v modlitbě. Slovo zvěstování musí nasáknout v intenzivním životě modlitby.

Musíme přidat další krok. Ježíš kázal ve dne, v noci se modlil - to není vše. Jeho celý život byl - jak to nádherně ukazuje evangelium podle Lukáše - cestou ke kříži, výstupem do Jeruzaléma. Ježíš svět nevykoupil nádhernými slovy, ale svým utrpením a smrtí. Jeho utrpení je nevyčerpatelným zdrojem života pro svět. Utrpení dává moc jeho slovům.

Pán sám formuloval tento zákon plodnosti, když rozšířil a rozvedl podobenství o hořčičném zrnu, ve slově o pšeničném zrnu, které umře, když spadne do země (Jn 12,24). Tento zákon platí také až do konce světa a je spolu s tajemstvím pšeničného zrna základním pro novou evangelizaci. Celé dějiny to dokazují.

Je velmi jednoduché dokázat to v dějinách křesťanství. Zde bych chtěl připomenout pouze začátek evangelizace za života sv. Pavla. Úspěch jeho poslání nebyl plodem velkého rétorického umění nebo pastorační moudrosti. Plodnost byla vázána na utrpení, na společenství v utrpení s Kristem (viz 1Kor 2,1-5; 2Kor 11,30; Gal 4,12-14).

"Nebude dáno jiné znamení než znamení proroka Jonáše," říká Pán. Znamení Jonášovo je ukřižovaný Kristus - ony jsou svědky toho úplného "co zbývá vytrpět do Kristových útrap" (Kol 1,24). Napříč obdobími dějin se potvrzují Tertullianova slova: Krev mučedníků je semenem křesťanů.

Sv. Augustin říká to samé mnohem hezčím způsobem, když interpretuje Janovu 21. kapitolu, kde jsou intimně spojeny proroctví o Petrově mučednictví a jeho mandát dohlížet, tj. založení primátu.

Sv. Augustin komentuje tento text (Jn 21,16) takto: "Pas mé ovce," to znamená trp za mé ovce. ... Matka nemůže dát dítěti život bez utrpení. Každý porod znamená bolest, je utrpením, a stát se křesťanem je porod. Řekněme to ještě jednou Pánovými slovy: Království nebeské trpí násilí (Mt 11,12; Lk 16,16), ale násilí Boží je utrpením, to je kříž. Nemůžeme dát druhým život bez toho, že dáme své vlastní životy.

Proces vyvlatnění popsaný výše je konkrétním způsobem (vyjádřeným mnoha rozličnými způsoby), jak dát svůj život. A mysleme na slova Spasitele: "Kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej" (Mk 8,35)."Whoever loses his life for my sake and the Gospel's will save it" (Mark 8:35).

II. Podstatný obsah nové evangelizace

1. Obrácení

Pro obsah nové evangelizace, neprve musíme mít na mysli nerozdělitelnou jednotu Starého a Nového zákona. Základním obsah Starého zákona je krátce vyjádřen v poselství sv. Jana Křtitele: metanoeite - Obraťte se! Neexistuje přístup ke Kristu bez Křtitele, ení možné dosáhnout Krista bez odpovědi na volání jeho Předchůdce. Ježíš vzal poselství Janovo do syntézy svého vlastního učení: metanoeite kai pisteuete en tú euangeliú (Mk 1,15).

Řecké slovo pro obrácení znamená znovu promyslet otázku o vlastním já a o způsobu, jak žít, umožnit Bohu vstoupit do kritérií vlastního života, ne pouze soudit podle současných názorů. Obrátit se proto znamená nežít tak, jak žijí ostatní; nedělat, co všichni dělají; necítit se ospravedlněn pochybnými, dvojznačnými, zlými činy jen proto, že ostatní dělají to samé; začít vidět vlastní život Božíma očima, a proto se starat o dobro, i když je to nepohodlné; neusilovat o soud většiny, lidí, ale o spravedlnost Boží - jinými slovy hledat nový životní styl, nový život.

Toto vše nevede nutně k moralismu. Redukce křesťanství na morálku ztrácí zřetel z podstaty Kristova poselství - dar nového přátelství, dar společenství s Ježíšem a tedy s Bohem. Ten, kdo se obrátí ke Kristu, nechce vytvářet pro sebe svou vlastní morální autoritu, nechce budovat svou vlastní dobrotu svými silami.

"Obrácení" (metanoia) znamená právě opak - vyjít ze sebedostatečnosti a objevit a přijmout svou bídu - bídu druhých a Druhého, jeho odpuštění, jeho přátelství. Neobrácený život je sebeospravedlněním (nejsem horší než ostatní). Obrácení je pokora ve svěření se do lásky Druhého, láska, která se stává měřítkem a kritériem mého vlastního života.

Zde musíme mít také na mysli sociální aspekt obrácení. Ano, obrácení je především velmi osobním činem, je to personalizace. Odděluji se od formule "žít jako všichni ostatní" (necítím se už ospravedlněn faktem, že každý dělá, co dělám já) a hledám svou vlastní osobu před Bohem, svou vlastní osobní zodpovědností.

Pravá personalizace je také vždy novou a hlubší socializací. "Já" se otvírá znovu pro "ty" ve vší své hloubce a rodí se tak nové "My". Jestliže vede životní styl rozšířený po světě k nebezpečí odosobnění, nežít svůj vlastní život, ale život všech ostatních, v obrácení nového "My" je třeba dosáhnout společné cesty Boží.

Při hlásání obrácení musíme také nabídnout společenství života, společný prostor pro nový životní styl. Nemůžeme evangelizovat pouze slovy. Evangelium tvoří život, vytváří společenství pokroku, pouze individuální konverze postrádá soudržnost, konzistenci...

2. Království Boží

V apelu na obrácení je obsaženo implicite hlásání živého Boha - jako jeho základní podmínka. Teocentrismus je v Ježíšově hlásání základní a musí být v srdci nové evangelizace.

Klíčovým slovem Ježíšova hlásání je království Boží. Ale Boží království není věc, sociální nebo politická struktura, utopie. Boží království je Bůh. Království Boží znamená: Bůh existuje. Bůh je živý. Bůh je přítomný a činný ve světě, v našem - v mém životě.

Bůh není vzdálená "poslední příčina", Bůh není "velkým architektem" deistů, který stvořil stroj světa a není nadále jeho součástí. Naopak, Bůh je nejvíce přítomnou a rozhodující realitou ve všech a v každém činu mého života, ve všech a v každém okamžiku dějin.

Když teolog J. B. Metz opouštěl münsterskou universitu, řekl na konferenci několik věcí u něj nečekaných. V minulosti nás Metz učil antropocentrismu - pravou událostí křesťanství byl antropologický bod obratu, sekularizace, objev sekularity světa. Pak nás učil politické teologii - politickou charakteristiku víry. Potom "nebezpečnou paměť" a nakonec narativní teologii.

Po této dlouhé a obtížné cestě nám dnes říká: Pravý problém naší doby je "krize Boha", absence Boha, zakrytá prázdnou religiozitou. Teologie se musí vrátit k tomu, aby byla opravdu theo-logií, mluvením o a s Bohem.

Metz má pravdu: ono "unum necessarium" člověka je Bůh. Vše se mění, ať Bůh existuje nebo ne. Naneštěstí žijeme my křesťané často tak, jako by Bůh neexistoval ("etsi Deus non daretur"). Žijeme podle sloganu: Bůh neexistuje, a jestli existuje, nepatří sem.

Proto musí evangelizace především mluvit o Bohu, hlásat jednoho pravého Boha - Stvořitele - Posvětitele - Soudce (viz KKC).

Musíme zde mít na paměti praktický aspekt. Boha nemůžeme učinit známým pouze slovy. Člověk nezná doopravdy osobu, pokud o ní ví z druhé ruky. Hlásat Boha znamená uvést do vztahu s Bohem, naučit modlitbě. Modlitba je víra v akci. Pouze zakoušením života s Bohem se objevuje zřejmost jeho existence.

Proto jsou tak důležité školy modlitby a modlitební komunity. Doplňují se osobní modlitba ("ve vlastním pokoji", před Božím zrakem), "para-liturgická" modlitba společná ("lidová zbožnost") a liturgická modlitba.

Ano, liturgie je především modlitbou. Její specifikum spočívá ve skutečnosti, že jejím prvořadým plánem nejsmy my (jako v soukromé modlitbě a lidové zbožnosti), ale Bůh sám - liturgie je actio divina, Bůh jedná a my odpovídáme této Boží činnosti.

Mluvit o Bohu a mluvit s Bohem musí jít ruku v ruce. Hlásání Boha je průvodcem ke společenství s Bohem v bratrském společenství, založeném a oživovaném Kristem. Proto liturgie (svátosti) nejsou druhořadým tématem při kázání živého Boha, ale realizací našeho společenství s Bohem.

Když už o tom mluvím, mohu snad připojit obecné pozorování k otázce liturgie. Náš způsob slavení liturgie je často příliš racionální. Liturgie se stává učením, jehož měřítkem je: aby nám bylo rozumět - často důsledkem toho je, že se z tajemství stává banalita; převládání našich slov, opakování frází, které se zdají být více přístupné a příjemnější pro lid.

Ale toto není pouze teologický omyl, ale často omyl psychologický a pastorační. Vlna esoteriky, rozšíření asijských technik relaxace a sebevyprázdnění ukazují, že něco v naší liturgii chybí. V našem světě opravdu potřebujeme ticho, nad-individuální tajemství, krásu.

Liturgie není vynálezem celebrujícího kněze nebo skupiny odborníků. Liturgie ("ritus") se k nám dostal organickým vývojem staletí, nese sebou ovoce zkušenosti víry všech generací.

I když účastníci možná nerozumí každému jednotlivému slovu, vnímají hluboký význam, přítomnost tajemství, které přesahuje všechna slova. Celebrant není ve středu liturgického dění, celebrant není před lidmi ve svém vlastním jménu - nemluví ze sebe nebo za sebe, ale "in persona Christi". Osobní schopnosti celebranta nehrají roli, pouze víra má význam, skrze který se Kristus stává viditelným. "On musí růst, já však se menšit" (Jn 3,30).

3. Ježíš Kristus

Touto reflexí se téma Boha již zvětšilo a bylo ho dosaženo v tématu Ježíše Krista. Pouze v Kristu a skrze Krista se stává téma Boha opravdu konkrétním - Kristus je Immanuel, Bůh s námi - konkretizované "Já jsem", odpověď deismu.

Dnes je velkým pokušením zmenšit Ježíše Krista, Božího Syna, do pouze historického Ježíše, pouhého člověka. Člověk nemusí nutně popírat Ježíšovo božství, ale užitím jistých metod může vydestilovat z bible Ježíše vlastní velikosti, Ježíše možného a srozumitelného podle parametrů historiografie.

Ale tento "historický Ježíš" je artefakt, obraz svých autorů spíše než obraz živého Boha (viz 2Kor 4,4nn; Kol 1,15). Kristus víry není mýtus, tzv. historický Ježíš je mytologickou osobou, kterou objevili různí vykladači. 200 let dějin "historického Ježíše" věrně ukazuje historii filozofií a ideologií tohoto období.

V prostoru, který je mi dán, se nemůžu pustit do obsahu hlásání Spasitele. Rád bych pouze v rychlosti zmínil dva důležité aspekty.

Prvním je následování Krista - Kristus se nabízí jako cesta mého života. Následování Krista neznamená napodobování člověka Ježíše. Tento druh snažení by určitě neuspěl - byl by anachronický. Následování Krista má mnohem vyšší cíl: být přetvořen do Krista, tj. získat spojení s Bohem. Toto slovo možná zní podivně v uších moderního člověka. Ale, po pravdě, musíme žíznit po nekonečném, po nekonečné svobodě, po štěstí bez hranic.

Celé dějiny revolucí během posledních dvou staletí mohou být vysvětleny pouze tímto způsobem. Člověk není spokojen s řešeními pod úrovní zbožštění. Ale všechny cesty nebídnuté "hadem" (Gn 3,5), tj. světskou moudrostí, zklamávají. Jediná cesta je společenství s Kristem, dosažené ve svátostném životě. Následování Krista není jen otázkou mravnosti, ale "mysterickým" tématem - spojením božské akce a naší odpovědi.

V tématu následování tak nacházíme přítomnost ostatních center christologie, která jsem chtěl zmínit: velikonoční tajemství - kříž a vzkříšení. V rekonstrukci "historického Ježíše" obvykle téma kříže nemá žádný smysl. V měšťácké interpretaci je to jen incident, kterému se šlo per se vyhnout, bez teologické hodnoty. V revoluční interpretaci se kříž stává heroickou smrtí rebela.

Pravda je trochu jiná. Kříž patří k božímu tajemství - je to výraz jeho lásky až do konce (Jn 13,1). Následování Krista je účastí na kříži, sjednocení sebe s jeho láskou, k přetvoření našeho života, který se stává novým člověkem, stvořeným podle Boha (srov. Ef 4,24). Ten, kdo se vynechává kříž, vynechává podstatu křesťanství (srov. 1Kor 2,2).

4. Věčný život

Posledním centrálním prvkem každé pravé evangelizace je věčný život. Dnes musíme hlásat naší víru s novým zápalem ve všedním životě. Zde bych chtěl pouze zmínit jeden aspekt kázání Ježíše, o kterém dnes není mnoho řeč: Hlásání království Božího je hlásáním Boha přítomného, Boha, který nás zná a naslouchá nám, Boha, který vstupuje do dějin, aby konal spravedlnost. Proto toto kázání je zároveň hlásáním spravedlnosti, hlásáním odpovědnosti.

Člověk nemůže dělat nebo nedělat, co chce. Bude souzen. Musí se z věcí zodpovídat. Tato jistota má hodnotu jak pro mocné tak pro slabé. Kde se tomuto projevuje úcta, mohou být v tomto světě sledovány omezení každé moci. Bůh vykonává spravedlnost, a jen on to nakonec může udělat.

My to budeme moci dělat lépe, čím více budeme schopni žít pod zrakem Božím a sdělovat pravdu spravedlnosti světu. Článek víry ve spravedlnosti, jeho síla ve formaci svědomí, to je centrální téma evangelia a je to opravdu radostná zvěst. Je to pro ty všechny, kteří trpí nespravedlnost světa a kdo hledají spravedlnost.

Takto můžeme porozumět spojení mezi Božím královstvím a "chudými", utrpením a vším, co je řečeno v blahoslavenstvích v horské řeči. Jsou chráněni jistotou soudu, jistotou, že spravedlnost existuje.

To je pravým obsahem článku o spravedlnosti, o Bohu coby soudci: Spravedlnost existuje. Nespravedlnosti světa nejsou konečným slovem dějin. Spravedlnost existuje. Pouze ten, kdo nechce, aby spravedlnost existovala, může čelit této pravdě.

Když pořádně uvážíme soud a vážnost odpovědnosti pro nás, která z něho vyplývá, budeme moci porozumět zcela dobře dalšímu aspektu tohoto hlásání, to je vykoupení, faktu, že Ježíš na kříži bere na sebe naše hříchy. Bůh sám se, v utrpení svého Syna, stává advokátem nás, hříšníků, a umožňuje tak pokání, naději pro hříšníka, který se kaje, naději vyjádřenou nádherným způsobem ve slovech sv. Jana: Před Bohem upokojíme svoje srdce, kdykoli nás usvědčuje.

"Neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všechno" (1Jn 3,19n). Boží dobrota je nekonečná, ale neměli bychom dělat z této dobroty nasládlou citovost bez pravdy. Jen vírou ve spravedlivý Boží soud, pouze hladověním a žízní po spravedlnosti (srov. Mt 5,6) otevřeme naše srdce, naše životy Božímu milosrdenství.

Lze to vidět: Není pravda, že víra ve věčný život činí pozemský život nedůležitým. Naopak, pouze když měřítkem našeho života je věčnost, také tento náš život na zemi je veliký a jeho cena nesmírná. Bůh není v našem životě protivníkem, ale garantem naší velikosti. Tak se dostáváme k výchozímu bodu - Bohu.

Když pořádně promyslíme křesťanské poselství, nebudeme mluvit o celé spoustě věcí. Ve skutečnosti je křesťanské poselství velmi jednoduché: Mluvíme o Bohu a člověku, a takto říkáme vše.

-----

Pracovní překlad David Vopřada

Zdroj: Zenit News, 23.6.2001; www.zenith.org


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017