Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


O Obnově s P.Vojtěchem Kodetem (6.část rozhovoru)

O Obnově s P.Vojtěchem Kodetem (6.část rozhovoru)
14.11.2007, kategorie: Charismatická obnova

Mezi charismatiky - za hranicemi katolické církve i v jejím rámci - můžeme někdy narazit na protiinstitucionální afekt. Je tomu skutečně tak?

Nemyslím, že je to pravda. Alespoň jsem se s tím mezi charismatiky nesetkal více než jinde, ba naopak. Posloucháme-li skutečně Ducha svatého, vede nás vždy k úctě a poslušnosti vůči hierarchii církve. Je však pravda, že kdo přijal Ducha svatého, stává se citlivým na prázdné a bezduché formalismy, ideologie a instituce. Ale to je snad dobře.

A k tomu hned další otázka: má toto hnutí nějaké své limity, slabiny? Ví o nich? Reflektuje je?

Hnutí Charismatické obnovy prošlo samozřejmě také svým počátečním obdobím zrodu a nadšení a nese v sobě mnohdy ještě něco ze svých dětských nemocí. To je většina těch jevů, které provokují a znesnadňují druhým pochopení Obnovy a její podstaty. Úplně se jich asi nezbavíme nikdy, už jen proto, že jedni sice vyzrají, ale přicházejí noví nadšenci a opakují chyby, z nichž ti první už vyrostli.

Jednou ze slabin je pokušení určitého fundamentalismu, zvláště v interpretaci Bible, které jde ruku v ruce s odmítáním teologického vzdělání, psychologie a pod. Z toho už jsme u nás skutečně většinou asi vyrostli.

Další dětskou nemocí je tendence k elitářství, ke komplexu nadřazenosti nad těmi, kdo neprožili tutéž zkušenost, jakási charismatická pýcha, třeba právě na Boží dary nebo na schopnost více se modlit, na vlastní horlivost... Může se projevit jako přehnaný reformátorský duch, který je nekompromisní a nemilosrdný k druhým. Jak už jsem ale řekl, křest Duchem svatým neznamená skok do větší zralosti a už vůbec ne do větší svatosti. Je to milost, se kterou když budeme spolupracovat, tak nám pomůže na cestě ke svatosti. V tom je velký rozdíl. Mnozí tu počáteční milost ztratili právě postojem elitářství, který se Bohu protiví.

Další dětská nemoc je nadšenectví, radostnost na odiv a vzájemné hecování se do radostnosti za každou cenu, jako kdyby to byla podstata křesťanství. Je dobře, když nám Pán dá prožít radost z hloubi srdce, ale je nebezpečné myslet si, že křesťan naplněný Duchem svatým a správně věřící nezná problémy a má pořád úsměv od ucha k uchu. To neměl ani Pán Ježíš. V Getsemanech nevykřikoval „aleluja“, ani se nesmál. Radost je ovocem Ducha, ne psychologické manipulace.

Dalším úskalím je pokušení iluminismu těch, kteří říkají: „Pán mi řekl…, já jsem se za to modlil, tak vím, že to má být tak….“ Ne, že by Bůh do našich životů nechtěl a nemohl mluvit, ale je nebezpečné, když se někdo tváří, jako že má přímou linku do nebe a vždycky jasně ví, co si Pán přeje. Každý, kdo opravdově Boží vůli pro svůj život hledá, ví, že je to složitější.

Dalším z velkých pokušení je třeba honba za zážitky, citovými prožitky a kult spontánnosti. Je dobře, když prožijeme radost z modlitby, když prožijeme vnitřní uzdravení nebo zásah živým Božím slovem. Občas se potřebujeme posilnit ve společenství křesťanů. Problém ale začne, když si člověk chce dál tuto radost vyvolávat sám a chce se uměle udržovat v počátečním nadšení, a proto začne přemírně jezdit po různých akcích. Ne jako učedník Páně, ale aby někde něco zažil, aby vyšel ze stereotypu. Skutečný růst se však děje v každodennosti a život všedních dnů je i prověrkou křesťanské zralosti, v něm se ověřuje pravdivost Božího obdarování a působení. Stejně tak je legrační, když i ze spontánních modliteb a gest vytvoříme nové formy, na které se upneme a nechceme se jich vzdát - mnohem více než se jiní upnuli na klasické formy zbožnosti.

Jiné pokušení je modlitba za druhé na způsob „čarování“. Těmito praktikami bylo odrazeno moc lidí. Sama modlitba za druhé je veliký dar. Pokud někdo mluví mezi křesťany o svých těžkostech, nemělo by se ve společenství ani při osobním setkání zůstat jenom u lidských rad a hledání řešení. Za potíže daného člověka se lze pomodlit spolu s ním, což samozřejmě nevylučuje následné přímluvné modlitby. Modlitba v přítomnosti daného člověka mu totiž pomáhá vzchopit se k důvěře v Boha a Bůh této příležitosti rád využívá, aby do situace vstoupil. Mnozí kněží svědčí o tom, že až poté, co se začali s lidmi za jejich problémy také modlit, jejich pastorační činnost se stala plodnou a životy svěřených lidí se začaly proměňovat. Můžeme se modlit za druhého, když nás o to poprosí, na znamení solidarity a přímluvné modlitby mu můžeme i položit ruku na rameno. Při takové modlitbě však nemusíme Pánu Bohu dlouhosáhle vysvětlovat, co má s tím člověkem dělat. Když chce Pán požehnat, stačí mu na to i krátký čas. Jestliže si však někoho posadíme mezi sebe a dvě hodiny kolem něho „vyrábíme“ přítomnost Ducha svatého halekáním a pro umocnění dojmu dotyčnému třepeme hlavou, určitě to není nejlepší způsob, jak někoho otevřít působení Božího Ducha.

V Písmo svatém (např. Lk 11,14nn) ve sporu o vyhánění zlého ducha zmiňuje též "prst Boží", Duch svatý. Je třeba i dnes vyhánět zlého ducha? Kdo to může dělat? Jak to probíhá?

Od samého počátku dějin spásy se pokouší Nepřítel naší spásy narušit dílo Boží v člověku a odvést ho od Boha, zničit mu život. To platí i dnes, a v nějakém ohledu zvláště dnes, kdy žijeme v době otevřených i rafinovaných satanských útoků. Je pochopitelné, že tam, kde působí Duch svatý, tam je také odhaleno působení zlého.

Modlitba za osvobození z moci zla by měla být běžnou praxí služebníků církve ve službě věřícím. Něco jiného je modlitba tzv. slavného exorcismu, která je v současné praxi církve vyhrazena jen biskupům a jimi pověřeným kněžím. Používá se pro případ posedlosti, která je nejvyšším projevem satanovi moci nad člověkem. Mezi oběma modlitbami je následující rozdíl: V případě posedlosti exorcista nařizuje jménem Krista a jménem církve přímo démonovi, aby odešel pryč, zatímco v modlitbě za osvobození kněz nebo věřící prosí Pána, aby osvobodil trpícího člověka od ďábelského sužování či prokletí. Exorcismus je potřebný spíše řidčeji, zatímco modlitba za osvobození z moci zla, za rozvázání z moci prokletí či duchovních závislostí je v současnosti velmi důležitá. Otevírá věřícím cestu k svobodě Božích dětí, k radosti v modlitbě a ke službě. Může se ji modlit společenství věřících i jednotlivec. Ve vážnějších případech je lépe, aby u ní byl kněz, který má s touto modlitbou zkušenost. Každý pokřtěný sám však může velmi účinně zahnat satana tím, že se ho zřekne a obnoví svůj křestní slib, protože má v Kristu moc nad nepřítelem. Škoda, že málo víme o této moci, kterou náš Pán svěřil svým následovníkům.

(P.Vojtěch Kodet, OCarm., Th.D., narozen r.1956, v Řádu karmelitánů je od r. 1977. V r. 2005 ukončil doktorát z teologie na Teresianu v Římě. V současnosti je generálním delegátem Řádu karmelitánů v ČR.)

Ptal se P. Prokop Brož; celý rozhovor vyšel v časopise MKR Communio 4/2005

« 5. část rozhovoru


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017