Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Obraťte se a dostanete dar Ducha Svatého

13.05.2002, autor: Raniero Cantalamessa, kategorie: Křesťanský život
Již jsme četli a viděli čtyři momenty, které zachycují příběh o seslání Ducha svatého: všichni byli plní Ducha svatého, hlásali velké Boží skutky, Bůh na vše živé vylil svá charismata, Otec Ježíše učinil Pánem. Nyní pokračujme ve čtení ze Skutků apoštolů dále: "Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: «Co máme dělat, bratří?» Petr jim odpověděl: «Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.»" (srov. Sk 2,37-38)

Toto slovo je třeba uskutečnit. Stejně jako ony tři tisíce lidí musíme vypnout před Božím slovem svou hřuď a nechat je proniknout srdce. "To ty jsi ukřižoval Ježíše z Nazareta!" na tato slova lze reagovat buď pokáním nebo zatvrzením.

Čeho ale litovat? Hříchem, který v nás musí vyvolávat vinu, je hřích, který Pavel nazývá bezbožností: "Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti... [Pohané] nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě... zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů." (srov. Řím 1,18-23)

Bezbožnost je hřích těch, kdo Boha znají (není to tedy hřích ateistů!), ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděční. Je bláznovstvím postavit stvoření na místo Stvořitele, tedy postavit nás samé na Boží místo, protože se za každým modlářstvím skrývá sebemodlářství.

Apoštol se poté, co mluvil těmito slovy o pohanech, náhle obrací k tajemnému posluchači a říká: "Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž." (Řím 2,1) O kus dál se ukáže, že oním posluchačem je "žid", myšlený nikoli jako člen určitého národa, ale jako typ člověka jako nepohan, náboženský a zbožný člověk, který zná Boží zákon a skrývá se do bezpečí před hněvem. Tato apoštolova slova si dnes berou na mušku nás, křesťany, kteří "moc dobře" známe Ježíše Krista a soudíme dnešní pohany, aniž bychom vzali v potaz, že děláme totéž, co oni. Nikoli tutéž věc v materiálním slova smyslu, ale v podstatě také my stavíme stvoření na místo Stvořitelem. Stvořením mám na mysli naše stvoření, naše já!

Potřebujeme se snažit, abychom viděli, čemu, jakému projektu nebo komu jsme vydali třeba i svůj život a, aniž bychom to zpozorovali, co má pro nás větší cenu na světě. Větší cenu než Bůh sám, alespoň v praxi. To je modla, kterou je třeba rozbít! Může jít dokonce i o vlastní dítě, které jsem přivedl na svět (zvláště je-li to jediný syn), modlitební skupina nebo komunita, kterou jsem dal dohromady, kostel, který jsem postavil, řád, který jsem založil (dnes se zakládá tolik nových řádů!).

Jestli jsme od sebe neodvrhli bezbožnost, můžeme si dělat, co chceme, ale Duch svatý nebude nikdy moci uvnitř nás uskutečnit Letnice. Začněme si v duchu opakovat: "Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, ... Doznávám se ke svým nevěrnostem" (Ž 51,3.5).

***

Další slovo je klíčové: Obraťte se! Když se nám s pomocí Ducha svatého podaří litovat tak, jak se o tom mluví na tomto místě, z našeho života budou vyvěrat proudy živé vody, úzkost se přemění v naději, výčitka ve skutek milosti. Vyprošujme si zvláštní pomoc Svatého Ducha, protože Ježíš řekl, že člověk nemůže projevit lítost, dokud Duch není přítomen, nepřijde Přímluvce a "neusvědčí svět z hříchu" (Jn 16,8). Jen on se může dotknout našeho srdce právě na tom klíčovém místě, které zná jen on, aby nás opravdu usvědčil z hříchu.

Činit pokání znamená změnit způsob myšlení a posuzování. Nemyslím tím zanechat svůj starý způsob myšlení, smýšlení času, aby se vytvořilo lepší, možná více evangelní smýšlení. Znamenalo by to vyměnit mé posuzování za posuzování. Nedošlo by k zázraku pokání. Skutečná metanoia nastává, když opustím svůj způsob smýšlení a přijmu smýšlení Boží, nechám své soudy a přijmu soud Boží. V tom spočívá ten skok. Činit pokání znamená rozběhnout se a skočit do hlubin Božího soudu! Jeho soudy, říká žalmista, jsou "propastná tůň nezměrná" (Ž 36,7).

Když k tomu dojde, člověk začne vidět svůj život, své hříchy jakoby zvnitřku Božího srdce a věci se začnou měnit. Hřích, viděn ve světle nezměrné Otcovy lásky, vypadá konečně tak, čím opravdu je: zradit jeho nesmírnou lásku, "znovu křižovat Božího Syna a uvádět ho v posměch." (Žd 6,7).

František z Assisi do Božího srdce vstoupil a věděl, co znamená pokání z hříchů. Znamením tohoto jeho hlubokého porozumění bylo tau. Měl k němu velkou úctu podepisoval jím, co napsal, vyrýval jej na zeď v celách bratří, znamenal jím osoby, které se na něj obracely. Smysl tau se nachází v jedné Ezechielově vizi: "I zavolal na mne mocným hlasem: «Blíží se ti, kteří budou trestat město; každý se svou zkázonosnou zbraní v ruce.» A hle, šest mužů přichází cestou od Horní brány, obrácené k severu, každý se svou ničivou zbraní v ruce. Jeden z nich je oděn lněným šatem a má na bedrech písařský kalamář. Když přišli, postavili se u bronzového oltáře. Tu se přenesla sláva Boha Izraele z cheruba, na němž spočívala, k prahu domu. Hospodin zavolal muže oděného lněným šatem, který měl na bedrech písařský kalamář, a poručil mu: «Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označ znamením, tau, na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají.»" (Ez 9,1-4)

Tau je posledním písmenem hebrejské abecedy, mělo tvar "T", a proto se pro křesťany stalo symbolem kříže. Jde o totéž znamení, kterým anděl šesté pečetě značí na čele Beránkovy vykoupené (srov. Zj 7,2). František přijal poslání být oním "andělem šesté pečetě", který znamená tau na čele osob, které přijímají pláč a nářek pro špatnosti, které se dějí ve světě a v církvi.

Jakým tau bychom se měli označit na čele při tomto shromáždění? Jakou špatnost máme vyznat před Pánem? Je jí rozdělení, nesvornost na všech rovinách mezi různými křesťanskými církvemi, mezi skupinami, mezi hnutími v církvi, uvnitř všech hnutí, v rodinách, ve farnostech. Hle, to je nepravost, za kterou je třeba se kát při této příležitosti.

Jeden večer na ekumenickém charismatickém setkání v Kansas City v r. 1977, které jsem již zmínil, bylo přítomných asi čtyřicet tisíc lidí, polovina z nich katolíci a polovina ostatní vyznání. Jeden z prvních představitelů Obnovy řekl v prorockém duchu: "Vy, biskupové, plačte a naříkejte, protože tělo mého Syna je rozděleno. Vy, kněží, pastýři, animátoři, plačte a buďte smutní, protože tělo mého Syna je rozděleno. Vy, celý Boží lide, naříkejte, plačte, protože tělo mého Syna je rozděleno." Tato slova padala do shromáždění jako ohnivé kapky. Lidi jeden po druhém padali na kolena, až celý stadión jako jedna duše a jedno srdce vzlykal. To byly opravdové Letnice pokání! Ten večer jsme plakali, protože tělo Kristovo je rozděleno. Také tento večer nám Pán dává milost plakat, protože tělo Kristovo je rozděleno a je rozděleno také naší vinou.

***

"Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!" (Ž 51,19) Bůh zkroušeným srdcem opravdu nepohrdá, neboť zkroušené srdce je pro něj drahocenná perla, skrytý poklad. Chcete přinést Bohu dar? Nejkrásnější dar, který existuje? Dar, který mu přinese radost? Tedy, ať ve vás najde zkroušené srdce! Když se v Izraeli po návratu z exilu začalo mluvit o rekonstrukci chrámu, Izajáš nám dává být u tohoto Božího monologu: "Mým trůnem jsou nebesa a podnoží mých nohou země. Kdepak je ten dům, který mi chcete vybudovat? Kdepak je místo mého odpočinutí? Všechny tyto věci učinila moje ruka. Tak vznikly všechny tyto věci, je výrok Hospodinův. Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem." (Iz 66,1-2)

Jako by tím říkal: i kdybyste mi postavili chrám vysoký jako nebesa, nebyla by to pro mě žádná novinka. Nebe jsem stvořil já, a je mým trůnem. I kdyby byl široký jako celá země, nic nového, země je podnoží mých nohou. A Bůh říká, co by se mu líbilo nejvíce, aby mu lidé dali zkroušené srdce! To by byla pro Boha novinka a překvapení! Bohu jeho všemohoucnost nestačí, aby se srdce stalo zkroušeným. Může stvořit nebe a zemi, ale nemůže sám učinit srdce zkroušené a pokorné. "Ten, který tě bez tebe stvořil, bez tebe tě nespasí!", říkával Augustin. Bůh k tomu potřebuje naši svobodu! Nezhřešil Bůh, jeho není možné vinit. Jen ten, kdo má hřích, může "uznat svůj hřích".

Stačí málo, abychom mohli Bohu přinést takový dar. Přinesme mu jej ve chvíli hluboké vroucnosti a řekněme mu: "Pane, já sám sebe neznám. Nevím, za co jsem zodpovědný, jaké jsou mé skutečné hříchy. Nevím, jak moc jsem se provinil proti jednotě tvého těla, nikdo neví, která část zodpovědnosti náleží mně, ani mí přátelé, ani mí nepřátelé. V celém vesmíru je jen jeden, kdo zná pravdu o mně, a jsi to ty, Pane. Jsi přímý, když mluvíš, jsi přímý ve svém soudu. Přijímám tvůj soud nade mnou!

"Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!" (Ž 51,12-14.19)

***

Zbývá nám již poslední krok do konce této kající modlitby. Doposavad jsme se snažili zjistit svou bezbožnsot, rozhodli jsme se "skoncovat s hříchem" (srov. 1Pt 4,1), odříznout u kořenů zhoubný strom viny. Nyní přišel okamžik vyhodit jej do ohně. Je třeba, podle výrazu sv. Pavla, "zbavit moci tělo hříchu" (srov. Řím 6,6).

Rád bych uvedl jeden příklad, nebo lépe jednu malou osobní zkušenost. Jednou jsem se modlil žalm 139: "Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno." (Ž 139,1-4) Tento žalm je žalmem vševědomého Boha, který vidí všechno, který tě proniká naskrz celého svým světlem. Něco jako duchovní rentgen. V jednom okamžiku mi přišlo něco, co jsem pochopil teprve později. Jako bych byl rozštěpen ve dva, jedna část jsem byl já, jak jsem se pozoroval a druhá mé tělo na zemi. Díval jsem se na sebe z Božího břehu, očima Božíma. A pak mě zasáhl obraz krápníku. Krápníky jsou, jak jistě víte, vápencové sloupy, které se tvoří v některých tisíciletých jeskyních tak, že ze stropu jeskyně padají na zem kapky vody. Nacházejí se u nás v Markách, ve Frasassi, v jedné části Itálie. Kapky se tvoří z odtékající vody, ale v každé kapce je malé procento vápníku, který se hromadí a postupně vytváří hmotu s předešlými kapkami. Staletí a staletí se tvoří vápencový sloup. Ten, který vyrůstá odspodu nahoru se nazývá stalagnit, a tomu, který visí od stropu, se říká stalaktit.

Tak tedy v onu chvíli jsem viděl vnitřníma očima krápník, stalagnit, a pochopil jsem rychle, co mi Pán chce říct. Mé hříchy, od prvního až po poslední, padaly na dno mého srdce jako ony kapky vápenaté vody. Většina kapek odtekla pryč, díky svátosti smíření, Eucharistii a modlitbě. Ale protože mé pokání nebylo dokonalé, pokaždé v srdci zůstal kousek "vápence", tedy trocha kompromisu, odporování Bohu, zkrátka hříchu, která se spojovala s předchozí hmotou, den po dni, až vytvořila krápník. V tu chvíli jsem pochopil, co je ono známé srdce z kamene, o němž se mluví v bibli srdce, které jsme si vytvořili sami z malých úlomků kompromisů a zatvrzení.

Jak se od toho osvobodit? Ihned mi bylo jasné, že jej nemůžu zničit vlastní vůlí, protože ten krápník byl skutečně ... z mé vůle. Zrodila se tak ve mně nová láska ke Kristově krvi, protože jsem tehdy pochopil, že ona je to jediné rozpouštědo, které může vyčistit tento povlak a naplnila mě nová touha do styku s touto krví v Eucharistii vstoupit! Zamiloval jsem si novým způsobem větu: "Beránku Boží, který snímáš hříchy světa..."

V tom okamžiku jsem si také uvědomil, jak důležitá je svátost smíření. Petr o Letnicích řekl: "Obraťte se, nechte se pokřtít na odpuštění vašich hříchů." Nerozlučně tak spojil pokání a svátost. Svátost je místem, ve kterém se zvěstuje, oslavuje a církví potvrzuje odpuštění. Kristus řekl apoštolům: "Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny" (Jn 20,23)

Pro zástupy o prvních Letnicích byl touto svátostí zjevně křest. Pro nás, kteří jsme již pokřtění, je jí svátost smíření. V ní působí "účinně" Kristova Krev a Kristův Duch. Pro nás katolíky je to velký dar. Jde o jedinečné setkání se Zmrtvýchvstalým, který něžnou mocí svého Ducha uvolňuje naše hříchy. Když se do nehašeného vápna hodí kameny, během krátké doby se rozpustí a zbyde z nich jen prach. Také my musíme naházet všechny své hříchy do této výhně, kterou je krev našeho Vykupitele, aby se rozpustily.

Jen tak můžeme začít nový život, obnovení, znovu čistí, amnestovaní! Všeobecná amnestie! Ne taková, jako jsou amnestie tohoto světa, která se uděluje po odsezení nějaké části výkonu trestu. Slovo amnestie pochází z řeckého slova, které by se dalo přeložit jako "již si nepamatovat", "zničit zcela záznam o něčem". Takové jsou Boží amnestie hříchy padají do zapomění. Lidský zákon tohle nikdy nedělá i když se promine trest, zůstane zapsán v trestním rejstříku. Bůh ale zapomíná a zve také nás, abychom již na uplynulé věci nevzpomínali.

***

Naši modlitbu bych rád zakončil absolucí, odpuštěním, které nám dává sám Bůh a které můžeme přijmout všichni: katolíci, evangelíci, protestanté a také ti, kteří jsou kvůli své tradici svátosti smíření vzdáleni. Nejedná se o svátostnou absoluci, ale může nás na její přijetí připravit. Jedná o vizi, kterou měl prorok Zachariáš po návratu z exilu, když kněží oblékali špinavé šaty, znamení smutku za hříchy lidu. V podobenstvím o marnotratném synu Ježíš nechá zaznět na několika místech tento prorocký text:

"Potom mi ukázal velekněze Jóšuu, jak stojí před Hospodinovým poslem, a po pravici mu stál satan, aby proti němu vnesl žalobu. Hospodin však satanovi řekl: «Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vyrvaný z ohně?» Jóšua totiž, jak stál před poslem, byl oblečen do špinavého šatu. A Hospodin se obrátil k těm, kteří tu před ním stáli: «Svlékněte z něho ten špinavý šat.» Jemu pak řekl: «Pohleď, sňal jsem z tebe tvou nepravost a dal jsem tě obléci do slavnostního roucha. Řekl jsem: Vstavte mu na hlavu čistý turban.» Tu mu vstavili na hlavu čistý turban a oblékli mu šat. Hospodinův posel stál při tom. A Hospodinův posel Jóšuovi dosvědčil: «Toto praví Hospodin zástupů: Budeš-li chodit po mých cestách a budeš-li střežit, co jsem ti svěřil, budeš obhajovat můj dům a střežit má nádvoří a já ti dám právo přicházet mezi ty, kteří zde stojí.»" (Zach 3,1-7)

"Sňal jsem z tebe tvou nepravost!" to je absoluce. Vzdejme proto Pánu díky. Řekněme mu také my: "Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství. Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy!" (srov. Mich 7,18-19) Ano, který bůh je jako ty, Hospodine? Vzdáváme ti díky pro Krista, který na kříži zničil náš hřích! Děkujeme ti také, že nás všechny táhneš k sobě. Děkujeme ti, protože nyní přivádíš na Jeruzalém, na toto shromáždění proud milosti a útěchy. Staň se.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017