Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Posvěcený čas II.: Večer

15.11.2004, autor: Romano Guardini, kategorie: Křesťanský život

Každá hodina dne má své vlastní zabarvení. Ale tři z nich se na nás dívají s obzvláště jasnou tváří: jitro, večer a mezi oběma hodina polední. A všechny tři jsou posvěceny.


I ten má své tajemství: tajemství smrti. Den se chýlí ke konci; člověk se chystá vejít v mlčení spánku. Jitro bylo naplněno pocitem sily obnoveného života; večer je život unaven a hledá odpočinek. A v tom právě se ozývá tajemství smrti. Často ho neslyšíme; tu je naše nitro ještě plno obrazů přítomného života, je napjato přáními a plány pro příští den. Někdy k nám zalehne tiše jako vzdálené tušení. Přijdou však také večery, v nichž cítíme jak život se schyluje k oné velké noci, "v níž již nikdo nemůže nic dělat".


A všechno závisí na tom, zda tajemství smrti rozumíme. Umřít neznamená jen, že nějaký život končí. Umírání je posledním vzepětím síly tohoto života; jeho nejzazším, vše rozhodujícím činem. Co se v životě děje, at už v životě jednotlivce nebo národa, není nikdy hotovo nebo odbyto. Vždy ještě záleží na tom, co člověk a národ z toho udělají. Podle toho, jak se k tomu stavějí, vytvoří z toho, co už se událo, něco nového, a to k dobrému nebo ke zlému. Dejme tomu, že by nějaký národ stihlo veliké soužení. Ano, stalo se to, ale není to ještě ukončeno. Národ může zoufat, může však také změnit smýšlení a začít znovu. Potom teprve se dokoná, co už se vlastně dávno stalo. Smrt tedy znamená ve své největší hloubce toto: Je to poslední slovo, které člověk přidává k svému uplynulému životu; je to konečná tvářnost, kterou mu dává. Běží tu o to veliké rozhodnutí, zda člověk ještě jednou vezme celý svůj život do ruky: lítost se chopí toho, co bylo špatné a přetaví to; za dobro, které se stalo, vzdá dík a pokora Pánu čest, a člověk všechno vrhne do úplné odevzdanosti Bohu - anebo člověk zmalomyslní a nechá život uklouznout v konec bez důstojnosti a síly. Pak nemá život vůbec žádný konec; pouze přestane. Nemá žádné podoby, žádné tváře.


To je ono vysoké "umění umírat"; umění učinit z uplynulého života jediné ano pro Boha. Nuže: každý večer má být cvičením v tomto vysokém umění, dát životu skutečný závěr, který teprve všemu uplynulému dodá konečné hodnoty a věčné tváře.


Večerní hodina je hodinou dokonání. Stojíme před Bohem, a tušíme, že mu budeme jednou stát tváří v tvář k poslednímu zodpovídání. Cítíme, co vězí v tom slově: "Stalo se." Dobré; zlé; ztráta a promarnění. Stavíme se na stranu Boží, k Němu, "kterému všechno žije", minulé i budoucí, a který může litujícímu člověku opět darovat dokonce i to, co bylo ztraceno. A před ním dáváme uplynulému dni jeho konečnou tvář. Co v něm nebylo správné, toho se chápe lítost a "přetaví to", co bylo dobré, z toho upřímný dík pokorně setře všechnu ješitnost. A všechno nejisté, všechno nedostatečné, ubohé a kalné ponoří úplná důvěra do všemohoucí Boží lásky.


Úryvek z knihy Posvátná znamení uveřejňujeme s laskavým svoolením vydavatele, Karmelitánského nakladatelství.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017