Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Přátelství ano, ne však za cenu svobody

01.06.2001, autor: Miroslaw Pilsniak, kategorie: Křesťanský život
Každodenně se setkáváme s mnoha lidmi, domlouváme si schůzky, navazujeme kontakty. Ale vztahy mezi námi se neobjevují okamžitě.

Lidé navazují známosti z nejrůznějších důvodů. Kromě těch, s nimiž se setkáváme kvůli pracovním kontaktům nebo rodinným poutům je tu mnoho těch, které prostě jen tak známe a máme či nemáme rádi. Jsou tu ale ještě ti, kteří nás fascinují tím, co dělají, s nimiž jsme se setkali v rámci úsilí o nějaké společné dílo nebo s nimiž sdílíme stejnou zálibu. S některými známými se setkáváme rádi, protože v sobě mají něco, co na nás silněji působí. Právě v té skupině se nalézají osoby, s nimiž bychom dle možností rádi navázali kontakt. Ten se časem může proměnit v něco hlubšího - v pouto mezi dvěma jedinci neboli vztah.

V čem spočívá?

Říkal bych tomu sounáležitost. První moment vzniku vztahu se objevuje tehdy, když mám chuť s někým být. Ačkoli je to nemožné, chtěl bych s ním sdílet všechno, navždy a pro něho samého. Druhá etapa spočívá v tom, že se nejen pokouším s ním být, ale že s ním skutečně jsem. Je příjemné, že na světě existuje někdo, kdo je ochoten odpovědět na mou prosbu být se mnou bez ohledu na to, zda jsem ve formě či nikoliv. Tehdy už k sobě nějakým způsobem patříme. Nejhlubší úroveň tohoto setkání není snadné popsat. Ztrácíme se v obrazech a přirovnáních. K popisu můžeme eventuálně užít pojmů, jichž užívá teologie k popisu vztahů mezi osobami Nejsvětější Trojice.

Mezilidské vztahy lze rozlišit podle jejich účinků. Na příklad: komu můžu zavolat ve tři v noci, pokud se mi přihodí něco zlého? Komu mohu způsobit takové nepříjemnosti? Možná tím ohrozím jeho pohodu, zdraví, práci, ale vím, že mě chce v mém neštěstí provázet. Ba co víc, měl bych mu dovolit podílet se na mém dramatu, protože pro něho je každý můj problém důležitý. Samozřejmě je při tom zapotřebí odpovědnosti, abychom nezneužívali obětavosti toho druhého.

Příčku pro budování vztahu jste tedy posunul pěkně vysoko.

Myslím, že má cenu hovořit jedině o opravdových vztazích. Máme kolem sebe spoustu známých. Ale teprve tehdy, když překročíme práh, za nímž je zjevné, že na nás tomu druhému záleží a že je za mou společnost ochoten zaplatit cenu zdraví, společenského postavení, úspěchu a dokonce života, nazval bych takový vztah skutečným poutem.

Vytváříme-li mezi sebou pouta, je třeba vynaložit úsilí, odvést jistou "práci". Na počátku jedenadvacátého století se takový vztah navazuje stále nesnadněji, protože téměř všichni jsme přetíženi prací.

Vztahu s druhým člověkem jsme přirozeně otevřeni. Každý touží, aby prožíval výjimečný vztah k někomu, kdo je pro něho jediný na světě. Pokud si dva mladí domlouvají schůzku, nejčastěji přece nejde o to, aby se šli spolu podívat na nějakou výstavu, ale o to, aby s tím druhým trochu pobyli: jen tak se prošli, dívali se, těšili se vzájemnou přítomností, vzpomínali, plánovali, byli spolu. Blízký člověk toho do mého života přináší velice mnoho, zvláště pokud je důvěryhodný a moudrý. Moudrost se projevuje zároveň v jeho ANO mým touhám i v jasném NE mým rozmarům. Pokud nás váže skutečné pouto a já například prosím o pomoc: "víš, cítím se dnes velice zle, rád bych, abys přišel", druhý skutečně přijde. Možná že přeruší důležitou práci, nechá plavat pět domluvených schůzek nebo přijde o peníze, ale přijde. pokud bych však zneužil jeho důvěry, vztah mezi námi zničím.

Pouta mezi lidmi mají hluboký teologický význam. Je to jako když se nebe otevře a člověk přijme to, co nám Bůh dává. Bůh přece vnáší do našeho života smlouvu, neboli právě vztah založený na důvěře a obětavosti. Naše lidské vztahy na čistě přirozené úrovni a budované tedy na vzájemném očekávání, fascinaci druhým jedincem a důvěře vznikají díky tomu, že jsme schopni daru. Bůh nás stvořil právě takové a vybízí nás, abychom budovali vztah s ním i mezi sebou navzájem. To se hluboce týká naší schopnosti milovat a měnit se. Dotýká se to však dále také naší hříšnosti, úniku před láskou a neschopnosti milovat.

Jde tedy o naši zralost?

Samozřejmě že se objevuje problém zralosti, problém, být zcela sám sebou a rozvíjet svou osobnost. Člověk však je na všech úsecích svého vývoje plně sám sebou podle míry aktuálních možností. Rozhodneme-li se navázat vztah a budovat jej, naše osobnost dozrává. Při této tvorbě však musíme uznat, že jsme závislí na tom, jak plyne čas. Je-li tento proces tvorby vztahu intenzívní, trvá to minimálně několik let a nevím, zda je možné to nějak uspíšit. Není také žádný důvod ke spěchu. Už samo budování je vztahem, trvalým napětím mezi tím, že je zatím nehotový, a tím, že už jsme přece jen něco vybudovali. Proto je v každém okamžiku života budování vztahu možné. Teenager jej buduje v okruhu vrstevníků, kde se každý snaží uplatnit svou sílu a emocionalitu. Adolescent vstupuje do vztahu s otázkou, zda by se svým protějškem mohl prožít zbytek života. Bez ohledu na duchovní zralost, kterou lze realizovat v jakémkoli životním okamžiku, podléhá osobní ¨zralost různým změnám a krizím. V budování skutečných vztahů mezi sebou navzájem získáváme stále větší pravdivost a schopnost bezpodmínečného a nekompromisního vztahu. Tehdy prohlašujeme: Už s tebou nejsem za to, co mi dáváš, ale proto, že jsi. Jsem s tebou proto, že mě přijímáš takového, jaký jsem, nehledě na to, že s námahou a bolestí překvapení dospívám k pravdě, že jsem v hloubi srdce neschopný dokonalé lásky. Tímto způsobem se vztah očišťuje.

My, křesťané, věříme, že nám Bůh pomáhá budovat vztahy s druhými. Lze jej tvořit bez Boha?

Všichni lidé byli stvořeni k Božímu obrazu a jsou schopni se mu připodobňovat. I když tomu pozorování obyčejného života odporuje. Existuje myšlenka, která se už od prvopočátku objevuje mezi křesťany, totiž že tento svět, ve kterém žijeme, by měl každodenně děkovat Bohu za to, že jsou na světě křesťané, protože díky nim je Boží působení, které v člověku otvírá schopnost budovat vztahy tolik konkrétní a blízké. Právě křesťané vnášejí do světa milost odpuštění, milosrdenství, vlídnost, touhu po dobru druhého. Jsou ochotni snášet obtíže, nespravedlnost a neodplácejí zlem za zlo. Právě křesťanům byl svěřen úkol objevovat a zvěstovat to, k čemu je člověk bohem stvořen, neboli sjednocení v nejupřímnější lásce. pokud tedy kdokoli buduje hlubší vztah s druhým, dotýká se tajemství Boha. Druhý pro mě vždycky zůstává hádankou, ačkoli se mi stále víc a více sděluje, tak jako se nám sděluje Bůh. Pokud kdokoli na světě pěstuje prohlubující se vztah s druhým člověkem, podílí se na jedinečném vztahu mezi člověkem a Bohem.

Usnadňuje křesťanská víra budování vztahu, nebo spíše ztěžuje?

Budování vztahu je nekonečný proces. Dokonce i hluboký vztah nebude nikdy hotový a dokonalý. Naráží na vnitřní bariéry v nás: na meze důvěry, strach ze ztráty svobody. Jde o růstové krize. Když už je určitý vypracovaný způsob pěstování vztahu nadále nepoužitelný, objeví se otázka na smysl dalšího úsilí. Je to otázka na víru, avšak skrývá se v ní také opak víry neboli zoufalství. Jestliže na tomto světě nelze vybudovat nic dokonalého, ani když tomu věnuji maximum času, sil, pozornosti citlivosti a všeho dobrého, čeho jsem schopen, objeví se pokušení zoufalství. Na ně poskytuje odpověď právě víra. Odpověď někoho, kdo nevěří ve věčný život má příliš radikální meze. Nestojí přece za to budovat cosi, co by mělo být dokonalé, jestliže to stejně nikdy dokonalé nebude. Drastickými příklady s hrůznými důsledky jsou tu manželství uzavíraná jen na určitou dobu s rozhodnutím, že pokud nám to nebude klapat, rozejdeme se. Vždycky totiž přichází období, kdy to neklape. Tyto krize někdy nelze zvládnout lidskými silami. Uniká-li člověk před jejich bolestí a nutností změnit se, odchází člověk z takového manželství velice zraněný. Děti, které ze svazku zůstanou, trpí nejvíce, protože očekávaly nekonečnou lásku svých rodičů, jenže ta se projevila velice konečně.

Hovoříte tu o tom, že ve vztahu touží být člověk s tím druhým na celý život, ale vztahy jsou různé: manželské, řeholní, přátelské. Co mají společného a v čem se liší?

Mám zvláštní zkušenost. V mém řeholním společenství zakouším mnoho různých vztahů, nejen strukturálně, ale i osobně blízkých, které někdy nebývají snadné a jsou náročné, ale zároveň také pravdivé. Když jsem se setkával v rámci hnutí manželských setkání se zkušenostmi budování partnerských vztahů, s údivem jsem zjistil, že ve srovnání komunitních vztahů s manželskými je tu tolik podobného a tak málo odlišného.

Znamená to, že jsem schopen porozumět takřka beze zbytku zkušenosti manželů budujících vzájemný vztah a naopak manželé mohou skutečně pochopit zkušenost navazování vztahů v řeholních společenstvích.

Existují také ještě přátelské vztahy a také ty mají hodně podobných rysů se vztahy budovanými v závazných společenstvích, mají však také své rozdíly. Přátelství s lidmi mimo mou řeholní komunitu nese takové rysy jako důvěru, spolehnutí se na sebe navzájem, fascinaci, ale chybí tu cosi jako sounáležitost až do konce života. Jestliže tedy dávám své komunitě právo na svůj život, neměl bych sdílet tajemství svého života s někým mimo ni, aniž bych se sdílel s bratřími. Takové jednání by mě ze společenství vzdalovalo. Stejné to je i v manželství. Kdyby jeden z manželů sdílel nějaké své osobní záležitosti s přítelem a nikoli se svým partnerem, rozbíjelo ba to jejich manželství. Šlo by v jistém smyslu o zradu společenství, které oba vytvářejí. Přátelské vztahy tedy musí být budovány na pravdě mé osoby, tou však je sounáležitost k řeholnímu společenství. Pravdou osoby žijící v manželství je pak bytí manželem či manželkou.

Pokud jsou v životě mnohých z nás vztahy tolik důležité, proč se pak zároveň tak často obáváme vydat se někomu kvůli strachu ze ztráty svobody?

Budovat vztah neznamená zříci se svobody. Kdyby měl být vztah budován za cenu mé svobody, byl by založena na lži. Člověk je stvořen ke svobodě. Do vztahu by měl vstupovat celý včetně svého předurčení ke svobodě. Paradox spočívá v tom, že pokud se někomu zavážeme životem, obětujeme mu také svou svobodu. Budování vztahu přestavuje proces, který spočívá ve vystavování zkouškám. Blízkému člověku dovolujeme očekávat, že mu věnujeme čas, pozornost, citlivost a zároveň se přesvědčujeme, zda toho druhý nezneužívá. Dokonce můžeme přímo či nepřímo prohlásit, že si nejsme jisti, zda naše úsilí o vztah s druhým člověkem neznamená ztrátu naší svobody. Ve svých Vyznáních vyslovil svatý Augustin proslulý výrok: "Láska se trápí, že není milována, ale dává pozor, aby přílišným trápením nezranila milovaného." Neboli milující očekává od druhého lásku a někdy říká, že té lásky dostává málo. Přesvědčuje se však také, zda si svým smutkem na druhém nevynucuje právě zřeknutí se svobody. Jsme hříšníci a neustále se pohybujeme mezi ztrátou své svobody a přehnaným hlídáním toho, co je naše. Díky tomuto balancování však nezůstáváme stát na místě. Něco se mění.

Někdy se nám však přesto zdá, že nejsme s to udržet svůj vztah s manželem, spolubratrem nebo přítelem. Co byste jakožto pastýř pracující s manželi a převor v podobných situacích poradil? Je lépe snažit se vztah dále budovat nebo jej ukončit ze strachu před ještě větším zraněním?

Ve vztazích dochází ke krizím, které jsou normálním procesem lidského růstu. Jsou spojeny s vnitřními proměnami, s dospíváním a přecházením z jedné životní etapy do druhé - například z bezdětného manželství k rodičovství. Bezdětní manželé mají spoustu času jeden pro druhého, mají čas docházet do společenství nebo se plně věnovat své profesi. Jakmile přijdou děti, vznikne potřeba zanechat na několik let pracovní kariéry, opustit tak větší část života a tím se dostat do krize. Ta plyne z toho, že se dosavadní způsob naší existence projevil jako nedostatečný. Už jsme si vypracovali určitá schémata soužití a náhle nastává nutnost změny, při níž se naše schopnost adaptovat se projevila jako nedostačující. Člověk se totiž většinou přizpůsobuje příliš pomalu vzhledem k potřebám, a tehdy nastává krize. Ta se v lidském životě dostavuje vždy po několika letech, i když se s pokračujícím věkem tyto etapy prodlužují. Všechny krize mají samozřejmě na vztahy velký vliv. Je třeba nalézt nový způsob, jak naplňovat svůj slib sounáležitosti s blízkým člověkem. Křesťanství nabízí konkrétní odpověď: věrnost. Znamená to, že pokud nevím, jak odpovědět na změny, měl bych přesto zachovat věrnost.

Existuje určitý nápad založený na humanistických tezích, že pokud je udržování vztahu pro blízkého člověka natolik obtížné, že minimalizuje možnost jeho naplnění, bylo by lépe začít jej budovat nanovo. Znám lidi, kteří učinili podobný pokus a vím, že to není dobrá odpověď.

A co když se zdá být věrnost příliš obtížná? Co když už mezitím došlo ke zradě?

To je těžká zkouška. Bereme-li v úvahu, že každá zrada smrtelně zraňuje toho, komu jsme slibovali věrnost, protože jsme opustili sebe samého a přestali být tím, kým jsme být chtěli, cena zrady je velice vysoká. Zrada zpochybňuje všechny dosavadní hodnoty, kterých jsme v životě dosáhli a v podstatě všechno pak ztrácí smysl. Křesťanství však zná odpověď i na tuto situaci. Čas následující po zradě otvírá novou etapu života. Pokud se člověku podaří vrátit se, uvědomit si, odkud se navrací a jak velice někomu druhému i sobě ublížil, pak je takový návrat šancí ke vstupu do zcela nového úseku budování bezpodmínečného a pravdivějšího vztahu. Je to dar, okamžik obrácení, pravdivějšího setkání s Bohem a novým způsobem i se sebou samým. Odehrává se někdy za cenu velkého ublížení, kterého se na druhém dopouštíme. Jenže ublížení může být odpuštěno a může se stát základem, na němž vystavíme zcela novou úroveň vztahu a porozumění. V podobných okamžicích se dotýkáme pravdy o sobě, a sice že jsme slabí a malí ve vztahu, který budujeme, avšak že jsme ho schopni.

Jaké bude podle vašeho názoru nové století i tisíciletí z hlediska mezilidských vztahů?

Bohužel tu existuje veliké nebezpečí, že mezilidské vztahy zpovrchní. Je nutné vytvořit taková prostředí, která budou vědomě usilovat o setkání s celým člověkem, o budování trvalých manželství a společenství. Vztahy jsou nezbytné k tomu, aby si lidstvo uchovalo otevřenost vůči Bohu. Moderní sdělovací prostředky umožňují člověku žít v určité iluzi. Dobrým příkladem pro to mohou být takzvané internetové diskusní stránky či internetové fan-kluby, které poskytují pocit sounáležitosti k určité skupině a zdání přátelství, a přesto jsou postaveny na jednoúrovňové bázi, bez setkání s celou osobností. Ve vztahu s druhými, s Bohem i se sebou samým je nezbytné mnohoúrovňové úsilí, které se nenaplňuje na základě určitého koníčka, ale služby, a je spojeno s odevzdáním sebe druhým. Křesťanství zde může předat velice důležitou hodnotu.

Jak tedy zápasit o vztahy v současném světě?

Evangelijně, tedy ústním předáváním pravdy a tajemství z člověka na člověka. Vytvářením pravdivého prostředí, skupin, společenství, rodin a manželství.

Jsou fascinující slova, která kdysi pronesli ti, kteří pozorovali křesťany: "hleďte, jak se milují". Křesťané se chovali tak, že se tím dotýkali svých vrstevníků, kteří neznali podobný společný životní způsob. Jakoby byli dosud slepí k té části skutečnosti, kterou je láska naplňovaná životem ve vztahu.

-----

Převzato s laskavým svolením vydavatele časopisu List 1/2001

Překlad z polštiny: Jindra Hubková


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017