Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Rozsévač I.

05.07.2004, autor: Terry Logan, kategorie: Svědectví

Jedna z nejšťastnějších vzpomínek mého dětství patří otci, otci při setbě. Bylo mi sedm let. Vrátil jsem se domů ze školy a vidím svého tátu na zoraném poli rozsévat. Je svěží, větrný jarní den. Kráčí sem a tam, jeden cíp velkého šátku má uvázán kolem krku a druhý drží před sebou; v něm má semeno k setí. Rackové se snášejí na zem. Mávám mu a on mi na pozdrav rukou odpovídá, v chůzi se však nezastavuje.


Rozsévat semeno


Při chůzi hází zrna po větru, aby je vítr mohl zanést, kam chce. Políčko je malé - a otec je brzy hotov. Bere mě za ruku a jdeme spolu domů, kde na své dva hladovce čeká maminka s přichystanou večeří. Než budeme sklízet, nějaký čas to potrvá...


Netušil jsem tenkrát, že o mnoho let později budu požádán i já, abych šel rozsévat, ačkoli trochu jinak. Náš statek byl, podobně jako jiné statky v naší oblasti, velmi malý. Jeden se proto musel spoléhat na pomoc a podporu druhého - starali jsme se jeden o druhého a dělili se o potraviny, které jsme měli, například o ovoce.


Požehnání


Požehnání patřila i k tomu nejvšednějšímu dni. Když šel můj otec na trh, žehnala máma jeho, poníka i potah svěcenou vodou - a v době setí jakbysmet. Pokaždé, když jsme odcházeli z domu, nabádali nás rodiče, abychom se přežehnali.


Brali jsme domů palmové ratolesti, které se žehnají na Květnou neděli, a nechávali jsme je v přístřešcích a stodole. Jednu ratolest jsme také zapíchli na mezi pole osetého obilím či bramborami a prosili o Boží požehnání pro zemi a pro každého v rodině.


Důležitý byl i růženec s celou rodinou na konci dne; nemodlili jsme se jen za sebe navzájem, ale i za ty ve vesnici, kdo byli nemocní a potřebovali pomoc.


První dojmy


Tři míle, které jsme museli ujít každou neděli na mši, byly jak společenskou, tak duchovní událostí. Pamatuji si, že jsem byl pokaždé vymydlený a oblečený do nedělních šatů. Mezi mé první dojmy patřilo, že Bůh patří zcela do každé oblasti mého života. Zároveň jsem ale věděl, že pokud udělám něco opravdu špatného, Bůh mne potrestá a já skončím v plameni pekelném. V kuchyni patřilo zvláštní místo obrazu Nejsvětějšího Srdce. Zdálo se, že vás oči všude pozorují a vidí všechno.


Odpověď na povolání


Tento obrázek jsem si uchoval po celé mé dospívání v internátní škole. Po celý čas zaséval Bůh semínka a já o této jeho skryté činnosti nevěděl. Když jsem si na konci střední školy nebyl jistý, kterou cestou v životě jít, jeden přítel kněz mne povzbudil, abych podstoupil ono riziko a věřil, že mě Bůh volá ke kněžství. Odpověděl jsem.


Následujících sedm let bylo velmi šťastných. Cítil jsem se jistý, že jsem se rozhodl dobře. Stalo se mi, že jsem neuspěl u jedné důležité zkoušky, a to mě donutilo tázat se, jaké toto rozhodnutí opravdu bylo. Uvědomil jsem si však, že Bůh chce, abych se stal knězem.


Několik prvních let jsem se jako kněz ve Skotsku snažil ostošest, abych „zachránil svět“, staral jsem se o „záležitosti svého Otce“. Stal jsem se rozsévačem jako můj otec a zaséval semena Boží lásky a pokoje; pečoval o potřeby lidí a stával jsem se součástí jejich života - návštěvy, mládežnické kluby, fotbal, školy, přípravy na svátosti a udržování běhu farnosti. Věděl jsem, že Bůh je se mnou, ale nepotřeboval jsem se zastavit a pohlédnout zpět na svůj život až do chvíle, kdy jsem se setkal s úmrtím v rodině.


Převzato z Living Space. Překlad David Vopřada. Pokračování příští týden.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017