Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Správná míra III.

01.03.2004, autor: Anselm Grün, Alois Seuferling, kategorie: Křesťanský život

Správná míra a řád stvoření


Nauka o správné míře - de mensura - naznačuje podstatný aspekt spirituality stvoření. Benediktovi nejde v první řadě o vinu a odpuštění, o hřích a vykoupení, nýbrž o správnou míru, která přiděluje člověku to, co mu odpovídá a co mu prospívá. Slovo mensura je odvozeno od měřit. Správně měřit znamená být spravedlivý k tomu, co je - věci nefalšovat. Správná míra má člověka uvést do pořádku, jak to odpovídá řádu Božího stvoření. Uměřenost - ctnost míry - platila ve středověku za rytířskou ctnost. „Vyžaduje vysoké kázně, která činí z duševních sil svazečky, místo aby je zmrtvila a zasula pískem," domnívá se Klaus Demmer. V řeholi k sobě patří tři slova: míra, kázeň a řád. Benedikt mluví o kázni dvaadvacetkrát. V antice znamenala disciplína nejen výchovu, ale také světový řád a kázeň, životní styl. Disciplína může také zahrnovat správný řád klášterního života. Tak Benedikt vyžaduje, že „chlapce mají všichni ve všem vést ke kázni (ab omnibus disciplina}" (RB 63,9). Kázeň neznamená tvrdost vůči sobě samému, nýbrž ochotu učit se a odpovídat řádu života. Jen ten, kdo žije podle řádu stvoření, žije trvale zdravě. Tak je disciplina vposledku uměním zdravého života.


Slova ordo a ordinare se v Benediktově řeholi vyskytují přesně čtyřicetkrát. Benediktovi jde o uspořádání života mnichů, jak to odpoví dá jejich přirozenosti a jak se to dá vyčíst z řádu stvoření. Hildegarda z Bingenu rozvinula tuto benediktinskou myšlenku řádu ve své nauce o zdraví.


Zdravě žije ten člověk, který žije podle řádu, proto je tak důležité uspořádat svůj život moudře, vybudovat zdravou životní kulturu, která člověku prospívá a přivádí k rozkvětu jeho schopnosti a síly. Bude-li se člověk chovat podle Božího řádu, pak to prospěje i celému tvorstvu. Hildegarda přirovnává působení člověka na tvorstvo k obrazu sítě, kterou drží člověk ve své ruce. „Tak drží i člověk síť světa ve své ruce a hýbá prvky tak, že podle jeho činnosti vydávají své záření." Z člověka stojícího v řádu, vychází do tvorstva pozitivní vyzařování, zatímco z člověka s vnitřním chaosem vyzařuje do kosmu destrukce.


Hřích vnáší do řádu stvoření nelad, chaos. Slovo peccatum (hřích) uvádí Benedikt především v kapitole o opatovi, v kapitole o mlčenlivosti a pokoře. Peccaatum znamená zvrácené jednání, vnášení chaosu. Proto má opat všechno pořádat tak, jak to odpovídá Božímu řádu, a duchovní život spočívá v tom, že se chráníme před vnášením neladů do věcí, že nepřevrátíme řád v opak, protože to člověku neprospívá. U Benedikta necítíme nic z negativního hodnocení člověka, které je tak typické pro Luthera. Lutherovi šlo o otázku, jak získat milostivého Boha. To ovšem není Benediktův problém. Tomu šlo spíše o to, jak v tehdejší době rozkladu a „ne-řádu", kdy byla všechna měřítka zlomená a nic už neplatilo, nalézt něco, podle čeho by se dalo spořádaně žít, jak to odpovídá Božímu stvoření. Duchovní život znamená vnášet do života řád. To, že opětovně vypadáváme z řádu stvoření, je zcela normální. Proto nám Bůh věnoval postní dobu jakožto čas, v němž bychom měli přijmout vnitřně i vnějškově řád. Benedikt mluví o tom, abychom „v těch posvátných dnech zároveň smývali i nedbalosti (neglegentias) jiných časů" (RB 49,3). Neglegentia označuje nedostatek nespolupráce v tom řádu, který je pro mne nejlepší. Označuje život v nepozornosti, bezstarostnosti, nedbalosti. Zadíváme-li se přesně na Benediktovu mluvu, pak z ní vždy znovu a znovu vyčteme jeho spiritualitu stvoření. Nejde mu o jen vykoupení a smír, nýbrž o správný život, o správnou míru a řád, který člověku odpovídá a prospívá.


Vnitřním postojem, odpovídajícím životu ve správném řádu, je poslušnost. Člověk musí být bdělý vůči Bohu, vůči jeho řádu stvoření, vůči své vlastní podstatě, kterou v něm chce k rozkvětu přivést Bůh. Proto prolog Řehole začíná oněmi známými slovy: „Naslouchej, synu, mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce, a k čemu tě laskavý otec nabádá, to rád přijmi a uveď v skutek, aby ses v namáhavé poslušnosti vrátil k tomu, od něhož ses vzdálil zahálčivou neposlušností" (RB Prol,l-2). Hřích není pro Benedikta urážkou Boha, nýbrž neposlušnosti a vzdálením (se) od Boha a jeho řádu. Poslušnost naproti tomu znamená slyšet to, co Bůh říká, a tak dojít souladu s řádem, který vtiskl Bůh všemu bytí; navrátit se k Bohu, vrátit se ke skutečnosti, vrátit se do obrazu, který si udělal Bůh o každém z nás.


Děkujeme Karmelitánskému nakladatelství za možnost publikovat tento úryvek z knihy Spiritualita stvoření, kterou vydalo.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017