Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Svatý Pavel a ústřední význam Ježíše Krista

O počátcích církve
12.10.2008, autor: Benedikt XVI., kategorie: Ukázky z knih


Milovaní bratři a sestry,

v dřívějších katechezích jsem se snažil nastínit podstatné rysy životopisu apoštola Pavla a viděli jsme, jak setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal smyslem jeho existence a nejhlubším motivem celé jeho apoštolské práce. Kristovo jméno se v jeho listech po jménu Bůh, zmiňovaném více než 500krát, vyskytuje nejčastěji (380krát). Je tedy důležité uvědomit si, nakolik může Ježíš Kristus utvářet život člověka a tedy i náš vlastní život. V Ježíši Kristu vrcholí dějiny spásy, proto je také skutečným rozhodujícím bodem v dialogu s jinými náboženstvími.

S poukazem na Pavla bychom zásadní otázku mohli formulovat takto: Jak vlastně dochází k setkání člověka s Kristem? A v čem spočívá vztah, který z něho vyrůstá? V Pavlově odpovědi si můžeme povšimnout dvou různých momentů. Na prvním místě nám Pavel pomáhá pochopit absolutně základní a nezastupitelnou hodnotu víry. Píše o tom v listu Římanům: „Jsme totiž přesvědčeni, že člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných Zákonem (Mojžíšovým)“ (3,28). A stejně tak v listu Galaťanům: „Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona“ (2,16). „Být ospravedlněn“ znamená být učiněn spravedlivým, být přijat milosrdnou spravedlností Boha, s nímž vstupujeme do společenství, a proto můžeme navazovat mnohem autentičtější vztahy se všemi našimi bratry, na základě úplného odpuštění našich hříchů. Pavel tedy zcela jednoznačně říká, že tento životní stav nezávisí na našich případných dobrých skutcích, ale na čiré milosti Boží: „Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš“ (Řím 3,24).

Těmito slovy svatý Pavel vyjadřuje zásadní obsah svého obrácení, nové zaměření svého života pramenící z jeho setkání se zmrtvýchvstalým Kristem. Před svým obrácením nebyl Pavel v žádném případě vzdálen Bohu a jeho Zákonu. Naopak, byl pravověrným Židem, až fanaticky věrným předpisům Zákona. Ve světle setkání s Kristem však pochopil, že se tím snažil prosazovat jen sám sebe a svou vlastní spravedlnost a že s celou svou spravedlností žil jenom sám pro sebe. Pochopil, že je zcela nevyhnutelné změnit zaměření svého života. A toto nové zaměření vyjádřil ve slovech: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Pavel už tedy nežije pro sebe, pro svou vlastní spravedlnost. Žije pro Krista a s Kristem a tím, že odevzdává sám sebe, nehledá už sám sebe a neprosazuje svou osobu. To je nová spravedlnost, nové zaměření, které jsme skrze víru dostali od Pána. Před Kristovým křížem, který je nejvyšším projevem jeho sebedarování, neexistuje nikdo, kdo by se mohl chlubit sám sebou a svou vlastní pro sebe sama vytvořenou spravedlností! Na jiném místě vyjadřuje Pavel tuto myšlenku poukazem na Jeremiáše a píše: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu“ (1 Kor 1,31; srov. Jer 9,22n); nebo: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14).

Úvahami o ospravedlnění – ospravedlnění nikoli skutky, ale vírou – jsme tak dospěli k druhému momentu křesťanské identity, jak ji svým vlastním životem ztělesnil svatý Pavel.
Křesťanská identita sestává ze dvou složek: nehledat sebe, nýbrž přijmout Krista – spolu s ním se odevzdat a tak se osobně podílet na jeho díle, ponořit se do něho a sdílet s ním jak jeho život, tak jeho smrt. Tak to svatý Pavel píše v listu Římanům: Byli jsme „křtem ponořeni do jeho smrti… byli jsme spolu s ním pohřbeni… srostli jsme s ním… Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Řím 6,3.4.5.11). Právě tento poslední výraz je příznačný: Pavlovi totiž nestačí říci, že křesťané jsou pokřtění či věřící; pokládá za stejně důležité říci, že jsou „spojeni s Kristem Ježíšem“ (srov. také Řím 8,1.2.39; 12.5; 16,3.7.10; 1 Kor 1,2.3 atd.). Na jiném místě tato slova obrací a píše: „Kristus je v nás/ve vás“ (srov. Řím 8,10; 2 Kor 13,5) nebo „ve mně“ (Gal 2,20). Toto vzájemné pronikání Krista a křesťana je pro Pavlovo učení charakteristické a doplňuje jeho pojednání o víře. Ačkoli nás totiž víra hluboce spojuje s Kristem, zároveň zdůrazňuje rozdíl mezi námi a jím. Podle Pavla však v křesťanském životě existuje také složka, kterou bychom mohli nazvat „mystickou“, zahrnující jednak naše ztotožnění s Kristem a jednak Kristovo ztotožnění s námi. V tomto smyslu dochází apoštol dokonce tak daleko, že naše utrpení označuje za „Kristovo utrpení“ (2 Kor 1,5), takže „stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle“ (2 Kor 4,10).

To vše musíme vtělit do našeho každodenního života po příkladu Pavla, který s tímto velkým duchovním rozletem neustále žil. Na jedné straně musíme uchovávat víru v neustálém postoji pokory před Bohem, ba dokonce v postoji uctívání a chvály. Za to, čím jakožto křesťané jsme, vděčíme totiž pouze jemu a jeho milosti. A protože nikdo a nic nemůže zaujmout jeho místo, je zapotřebí, abychom ničemu a nikomu jinému nevzdávali tu čest, kterou prokazujeme jemu. Žádná modla nesmí znečistit náš duchovní svět, jinak namísto užívání získané svobody upadneme do pokořujícího otroctví. Na druhé straně nás naše radikální příslušnost ke Kristu a skutečnost, že „jsme v něm“, má naplňovat postojem naprosté důvěry a nezměrné radosti. Nakonec totiž musíme se svatým Pavlem zvolat: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8,31). A odpovědí je: nic a nikdo „nás nebude moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,39). Náš křesťanský život je tedy založen na skále, která je stabilnější a bezpečnější víc, než si dokážeme představit. A z ní čerpáme veškerou svou sílu, jak píše apoštol: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13).

Založme tedy náš život s jeho radostmi a bolestmi na těchto velkých pocitech, které nám Pavel předkládá. Zakusíme-li je, budeme s to pochopit, jak pravdivá jsou apoštolova slova: „Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil, až do onoho dne“ (2 Tim 1,12), to znamená do dne našeho konečného setkání s Kristem, Soudcem, Spasitelem světa i Spasitelem naším.
(8. listopadu 2006)

Ukázka je z knihy O počátcích církve, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017