Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Tajemný

05.05.2004, autor: Breige O´Hare, kategorie: Modlitba

Táta
je dobrej chlap!“ křičí Gráinne ze závratné výše otcových
ramen. Usmívám se, znám pravdu ukrytou v této větě. Její táta,
můj manžel Paul, je dobrý muž – starostlivý otec, milující
manžel, důvěrný přítel. Mnohostranný člověk, plný překvapení. I po
čtrnácti letech, kdy jsme spolu, Paul občas řekne něco, co mne
překvapí. Uvědomuji si, že ho znám, ale přitom ho vůbec neznám.


Můj vztah s Bohem nabírá nabývá odstíny
odstínu stejné důvěrnosti a stejné tajemnosti. Znám Boha, a přitom
jej neznám. Vždycky tomu tak nebylo. Až donedávna to byl Ježíš, kdo
přitahoval mou pozornost, s ním jsem zakoušela důvěrnosti
v modlitbě – Bůh přitom zůstával vzdálenou postavou, kdesi
v další místnosti a za dveřmi s vizitkou „moudrý a
milující Otec“. Nevěděla jsem jistě, co ta slova znamenají.
Nevěděla jsem, kde tenhle pokoj je. A ani mne to nezajímalo.


Někdy mezitím však tato vzdálená
postava ke mně přišla a začala pronikat do mé modlitby a života
způsoby, kterým bych dříve nebyla schopná uvěřit. Citlivý k mým
potřebám a mé křehkosti si mne přitahoval blíže a začal se ukazovat
jako Bůh mnoha tváří.


Bůh Abrahámův


Jako dospělá jsem byla k Bohu
uvedena nejprve skrze Abrahámovy oči. Abrahám měl s Hospodinem
velmi čestný vztah. Jeho Bůh byl dostupný, přístupný a věrohodný.
Abrahám zariskoval a byl k Bohu opravdový, protože zažil Boha,
který byl opravdový k němu, dokázal mu naslouchat, vážil si ho a
přijímal ho.


Poznala
jsem Boha Abrahámova. Znala jsem ho jako Boha, který mi naslouchá,
respektuje mne a přijímá mne. Rozpoznala jsem Boha, ke kterému jsem
mohla být opravdová, on který může přijmout
mé klanění i můj hněv a miluje obojí, protože miluje mne celou. Znala
jsem Boha... nebo jsem se domnívala, že ho znám. Postupně jsem
přicházela na to, že on je něco víc.





Bůh Ezechielův


Bůh
se mi představil v dalším
podoběvzezření, - jako
Bůh Ezechielův. Toto byl Bůh, který řekl suchým kostem: „Hle,
já do vás uvedu ducha a oživnete“ (Ez 37,5b). Toto byl Bůh,
který slíbil: „Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám
srdce z masa“ (Ez 36,26b).


Z
modlitby s Bohem se stalo prostě setrvávání s ním. Období
temného poklidu v modlitbě prokládalo vědomí, že on je tak
blízko, že dýchám jeho dechem. Zakoušela jsem, jak jeho dech proniká
mou prázdnotu, mrtvolnost, srdce z kamene a naplňuje mne svou
přítomností, svým světlem a svou láskou. Cítila jsem, že je tak
blízko, že se mnou dýchá, a každým vydechnutím jsem mu přinášela svou
lásku a život – dary, které chtěl, protože chtěl mne.


Poznala
jsem Boha, jehož dech je všude všudypřítomný
– ve vánku, který ovívá mou pokožku, který šimrá a lechtá
podzemní podzimní listí pro mou potěchu.
Jeho dech oživuje celé stvoření. Kapky deště mi buší do tváře, to on
do mne taky buší a připomíná mi jemně svou přítomnost a stálou lásku.


Tohle
již není Bůh někde v dalším pokoji, ale přímo v mém srdci.
Je mi blížeji než tlukot
tep vlastního srdce, blížeji než
tlukot vlastní duše. On je kdesi hluboko v lidech, se kterými se
setkávám, a propojuje mne s druhými, se sebou, se svým úžasným
stvořením. Jeho dech, láska, síla proniká vše a sytí vše.


Nezkrotný a úžasný Bůh


Zjišťuji
nyní, že i nepatrná upomínka na něj,
v modlitbě nebo ve zcela všedních maličkostech, mne může spojit
s jeho velikostí, jeho vším. Zůstávám pak s rozechvěním
před něčím tak velikým, že to nemůžu pojmout, a drahým, že to slova
neunesou. Znovu si uvědomuji, že znám Boha, ale přitom ho vůbec
neznám. Na každou sekundu, kdy vnímám jeho blízkost, připadají dny a
týdny, kdy jsem přesvědčená, že náš důvěrný vztah je povrchní a
nedokonalý, protože já jsem jako člověk mělká a nedokonalá. Dal mi
„srdce z masa“, a to bolí touhou po něm, po Bohu,
kterého znám a který je mimo můj dosah.


Tento
Bůh tajemství, mimo dosah, se ukázal jako nepopsatelný. Kde jen mám
začít, když o něm chci o něm mluvit? Nejsem
schopná ocenit milióny let, než se vytvaroval jediný oblázek na
mořském břehu. Jak bych mohla zachytit Boha, který se rozpíná nad
nekonečnem, ale který je mi přitom mně tak
blízký, že se se mnou směje a sdílí mou bolest? Jeho láska přesahuje
mou lidskou zkušenost, jeho vůle, touha po mně přesahuje i ty
nejdivočejší představy. Tváří v tvář tomuto nezkrotnému a
báječnému Bohu se podílím na sladké frustraci Jana od Kříže, který
napsal: „Co můžeme říci o Bohu, který se mu podobá?“


Napsat
tento článek znamenalo často bezvýsledně hledat slova, pro která jsem
musela neustále sahat do bezeslovné důvěrnosti modlitby. Znovu jsem
si uvědomila smysl a omezenost slov. Slovo „voda“ ještě
nikdy neuhasilo žízeň. Slova nás mohou k Bohu vést, ale nemohou
nám dát zkušenost s ním – to dokáže jen Bůh
on sám. Jemu nechávám poslední slovo, aby tě pozval, abys byl nebo
byla s ním, aby tě táhl, stejně jako každého z nás, ke
stále hlubšímu prožívání jeho lásky a jeho tajemství.





Převzato z Living
Space. Pracovní překlad David Vopřada. Redakčně upraveno.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017