Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Teto, ty se divíš? Vždyť se za to modlíme!

23.02.2007, autor: Marie Turková, kategorie: Svědectví

V sedmnácti a půl jsem měla úraz na páteři. Za půl roku bez ošetření jsem se zhroutila se na běžecké dráze. Nikdo jsme nevěděli, co to je, objevilo se to teprve na rentgenu. Odvápnily se mi dva obratle (L4 a L5). Všechno, co jsem dělala především sport, jsem musela zastavit. Jednoduché to rozhodně nebylo. Jako mladá jsem byla hrozný divoch. A v té největší síle mne to zastavilo. Stal se ze mne mrzák. Ale nevzdala jsem se. Řekli mi: „Už se nevyučíš.“ Tak jsem si dolmuvila nějaké úlevy (mohla jsem se po obědě na půl hodiny natáhnout...) a výuční list v ČKD jsem nakonec získala.

Jenže ono to nebylo jen z vnějšku obtížné. Měla jsem snoubence, to mi bylo devatenáct, a pan doktor řekl mému snoubenci, že nemůžu mít děti. Náš tatínek si to nechal úplně pro sebe a klidně se se mnou oženil. A přišlo první dítě. Jenže tatínek to málem nepřežil, protože mi řekl, že to není možný! Mne to zasáhlo. Bylo to velké nedorozumění. Prvního syna (Tomáše) mi chtěli vzít! Musela jsem si ho vybojovat. Nakonec se narodilo zdravé dítě. Moje tělo drželo jen díky svalům, takže jsem ještě mohla ledacos zvládnout. Pak ale přišly větší a větší problémy s chůzí. To stejně nezabránilo, abych za dalších sedm let měla druhého syna a nakonec o pět let později přišel ještě třetí kluk. Doktoři mne vždy vyhnali, že ať přijdu po interupci... A já jim řela: „U nás se nevraždilo, tak já taky nebudu.“

Doma se věci daly zvládat. Děti se musely o maminku postarat:, pověsit prádlo, připravit jídlo... Měla jsem kolem postele stoly a oni na ně přinesli, co bylo nutné. Já jim pak říkala, co mají s čím smíchat, a tak se u nás vařilo. Žádný problém.

A víra Narodila jsem se do věřící rodiny, věřila jsem v Pána Boha. Ale celý život jsem trápila maminku, že žádné zázraky nejsou (byla jsem hodně tvrdohlavá...) Maminka mi pořád říkala: „Věř, děvče, já jsem zažila tolik zázraků.“ Myslela jsem si, že jsem dost věřící, ale na 6. charismatické konferenci jsem zjistila, že to žádná víra není.

Na té konferenci tenkrát byl Philip Madre. Já jsem slyšela, že uzdravuje neslyšící. Tak jsem rovnou řekla: „Jdu pryč, tady mají šarlatány.“ Byla jsem s tím hned hotová. Ale byl tam se mnou jeden chlapec - Radek. Všude jsem ho brala s sebou. Celý život velké utrpení, je nejen postižený ale trpí i epilepsií a fobiemi z lidí. V každém viděl nepřítele. Je mu dnes 38 let, je po operaci na Gama noži a jeho stav je v mnohém lepší. Bydlel kousek od nás, chodíval za mnou domů a já ho zase brala na různé akce. Naučila jsem ho modlit se. Tak na té konferenci byl se mnou a radostně mával rukama a jásal – on, který měl fobii z lidí! Tak jsem si říkala, že kvůli němu chvíli počkám, protože to je vzácný okamžik. Já jsem tam tedy čekala a modlila se za ty v předu, aby – až zjistí, že vlastně nejsou uzdraveni – neměli moc velký šok. A teď jsem najednou slyšela: „Koho přestaly bolet klouby a páteř, tak si klekněte.“ První problesklo: „To je blbost.“ Najednou cítím, že moje kdysi vykloubené rameno přestalo bolet. Tak to říkám Radkovi. Otočil se na mne a já nikdy nezapomenu na ty jeho oči: „Teto, ty se divíš? Vždyť se za to modlíme!“ To byla pecka do života! Pak to řekli výzvu po druhé. Já začala bulet, ale nic víc jsem nedělala. Čekalo se pořád na mne! Ve mně to všechno vřelo, já najednou viděla svatého Petra, jak padá pro svojí nevíru do moře. Najednou slyším Ježíše, jak říká: „Ty nechceš být uzdravena Ty mi nevěříš “ A to už nebylo možné vůbec nic. Pak to řekli po třetí. Tak jsem se odrazila a práskla sebou na zem. Od té chvíle, jako by mne někdo vzal do náruče a nevím, co se dělo okolo. Při tom jsem poznala, že si musím sáhnout až na dno: „Odpusť, Bože, co jsem to vyváděla. Ta moje nevíra byla přeci šílená!“ Současně jsem cítila, jak mi praská páteř. Vlastně to ale bylo nádherné. Klečela jsem na té zemi a už nechtěla nic, protože jsem najednou měla všechno. Bylo mi tak překrásně, že jsem chtěla odejít ze světa. Od té chvíle mne Pán Bůh nosil sedm let na rukou. Nejen, že obratle opět mám, ale přestalo mne bolet i všechno ostatní.

Jak hodnotím svojí nemoc dnes Nemocný člověk se musí do života dát se vší vervou. My jsme dělali tábory, jezdila jsem s vozíčkářema na setkání – tam jsem poznala ty nejlepší lidi! Neexistovalo lhát, neposloužit, nepomoci. Brala jsem své přátele – vozíčkáře na Svatou Horu nebo na výlety, pracovala jsem pro farnost, jak se dalo. Bůh dává nemocným dobré srdce a lidi je mají rádi. Člověk ale nesmí zůstat sám. Pán Bůh věděl, proč mne svázal na třicet let. Mělo to velký smysl. Říkala jsem si: „Já nemůžu hrát fotbal, tak se modlím za ty fotbalisty a za to, aby Ježíš vyhrál v srdcích všech lidí.“


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017