Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Učit umění života I.

28.02.2005, autor: Joseph Ratzinger, kategorie: Evangelizace a misie

Tváří v tvář rostoucímu nezájmu o Boha volá kardinál Joseph Ratzinger církev k nové evangelizaci, která by přiváděla lidi k osobnímu poznání Ježíše Krista.

Jak se člověk naučí umění života? Jaká cesta vede ke štěstí? Evangelizovat znamená ukazovat tuto cestu lidem – jinými slovy učit, jak správně žít.

Na počátku své veřejné služby řekl Ježíš: „Přišel jsem hlásat evangelium chudým” (Lk 4,18); což znamená: Mám odpověď na tvou základní životní otázku. Ukážu ti cestu života, cestu ke štěstí – neboť já jsem ta cesta. Nejhlubší chudoba je neschopnost se radovat, nezáživnost a fádnost života, který se člověku jeví jako absurdní a plný rozporů. Tento typ chudoby je dnes ve světě v nejrůznějších formách velmi rozšířen, a to jak v bohatých, tak i v chudých zemích. Neschopnost se radovat předpokládá, ale také způsobuje neschopnost milovat, a tak vede k žárlivosti a lakomství – tedy k nedostatkům, které ničí životy jednotlivců i celých národů. Právě proto potřebujeme novou evangelizaci, neboť neumíme-li správně žít, neovládáme umění života, nedaří se nám kloudně ani nic jiného. Toto umění však není předmětem vědy, tomuto umění se můžeme naučit jedině od Toho, který je zosobněním evangelia života.

Než se pustím do tématu základního obsahu nové evangelizace, rád bych poznamenal několik slov o její struktuře a náležité metodě. Církev evangelizuje neustále, během celé své historie. Jak? Každodenním slavením eucharistických tajemství, službou svátostí, hlásáním Slova života – Slova Božího, skutky lásky a zasazováním se o spravedlnost. A tato evangelizace má své ovoce; přináší světlo a radost, ukazuje mnohým cestu života a mnozí další (často aniž by to tušili) žijí ze světla a lásky, které z této trvalé evangelizace vyzařují. Na druhé straně však můžeme pozorovat znepokojující proces postupného odkřesťanštění a ztrátu základních lidských hodnot. Velká část lidstva dnes v trvalém hlásání církve neumí nalézt evangelium, neboli jinými slovy: přesvědčivou odpověď na otázku po umění života.

A právě proto tuto odpověď musíme vytrvale hledat lepší způsoby nové evangelizace, jejíž hlas může uslyšet dnešní svět, který nedokáže samozřejmě vnímat a pochopit evangelizaci „klasickou,“ kterou církev během staletí neustále koná.

Evangelium potřebuje každý: je určeno všem, nejen vybranému okruhu lidí. To je důvod, proč jsme povinni hledat nové způsoby, jak každému člověku evangelium přinést.

Nová evangelizace neosloví hned velké zástupy

Je tu však jedno veliké pokušení – pokušení k netrpělivosti, sklon okamžitě vyžadovat velké úspěchy, oslovení velkého počtu lidí. Ale takto většinou Bůh dnes nejedná. V království Božím je nám stejně jako při evangelizaci dán platný princip z podobenství o hořčičném zrnu (Mk 4,31-32). Boží království se pokaždé obnovuje tak, jak zde popisuje Ježíš. Nová evangelizace nebude znamenat užití propracovaných postupů, které zaručí příchod obrovských zástupů těch, kteří byli církvi vzdáleni. Ne, toto nám nová evangelizace neslibuje. Nová evangelizace nepředstavuje jenom stav spokojenosti se skutečností, že onen velký strom všeobecné církve roste z jednoho zrnka hořčice; že bychom se spokojili s tím, že stačí to, aby různé druhy ptactva nacházely místo v jeho větvích, ale spíš nás vede k tomu, abychom se odvážili ještě jednou a s pokorou malého zrnka nechat plně na Bohu, kdy a jak bude semínko růst (Mk 4,26-29).

Velké věci mají vždy skromné začátky a obrovské změny jsou velmi často prchavé. Teilhard de Chardin ve své vizi evoluce mluví o „bílé barvě původu“ (le blanc des origines): počátky nového druhu jsou neviditelné a vědeckými metodami nezjistitelné. Zdroje původu jsou skryté – jsou příliš malé. Jinými slovy: velké skutečnosti začínají v maličkosti, skromnosti. Ponechme však nyní stranou otázku správnosti Teilhardových evolučních teorií; zákon o neviditelných počátcích totiž zjevuje pravdu přítomnou v Božích skutcích v dějinách. „Bůh se vás neujal, nevybral vás proto, že byste byli početnější než jiné národy, vždyť jste mezi nimi nejmenší. Ale poněvadž si vás Pán zamiloval…,“ říká Bůh izraelskému lidu ve Starém zákoně, a tak vyjadřuje základní paradox dějin spásy: Bůh nepočítá s vysokými čísly, vnější moc není znamením Jeho přítomnosti. Většina Ježíšových podobenství na tuto povahu Božího zásahu poukazuje, a tak reaguje na obavy učedníků, kteří očekávali od Mesiáše jiná znamení a jiný úspěch – úspěch více podobný tomu, co Pánovi nabízel Satan: „Tato všechna království země ti dám…“ (Mt 4,9) Musíme uznat, že Pavel na sklonku svého života měl za to, že hlásal evangelium do všech končin země, ale křesťané žili v malých společenstvích rozptýlených po celém světě a dle měřítek tohoto světa byli celkem nevýznamní. Ve skutečnosti ale byli oním kvasem, který se promísí do pokrmu zevnitř, a nesli tak v sobě budoucnost světa (Mt 12,33).

Úspěch mezi Boží jména nepatří

Staré přísloví nás moudře poučuje, že žádným z Božích jmen (vedle řady jiných) není „úspěch“. Nová evangelizace se musí sklonit před tajemstvím růstu malého zrnka hořčice a nemůže okázale věřit tomu, že by mohla okamžitě vypěstovat obrovský strom. Žijeme buď příliš zajištěni v bezpečí již existujícího velkého stromu, anebo v netrpělivém vyhlížení stromu většího a živějšího. Místo těchto dvou krajních postojů bychom měli přijmout tajemnou skutečnost, že církev je zároveň velkým stromem o mnoha větvích i malinkatým semínkem. V celých dějinách spásy máme vždy Velký pátek zároveň s velikonoční nedělí.

Uveřejněno se souhlasem redakce Goodnews. Překlad -ta-.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2014
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2016