Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Učit umění života II.

03.03.2005, autor: Joseph Ratzinger, kategorie: Evangelizace a misie

Nová evangelizace není jen ve slovech, ale ve způsobu života

Nová evangelizace nás také učí správné metodě. Je samozřejmě žádoucí využít moderní techniky k tomu, abychom byli dobře slyšet – nebo ještě lépe, aby bylo slyšet srozumitelný hlas Páně. Nehledáme své posluchače, nechceme zvyšovat moc a vliv našich institucí, ale toužíme sloužit lidstvu tím, že uvolníme prostor Tomu, který je Životem. Vzdát se sebe, vydat se Kristu pro spásu lidí, to je základní podmínka pravé oddanosti evangeliu. „Já jsem k vám přišel ve jménu svého Otce, ale nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete,“ říká Pán (Jan 5,43). Jedním z poznávacích znamení Antikrista je, že bude mluvit ve svém vlastním jménu. A Syna poznáváme podle Jeho společenství s Otcem. Syn nás uvádí do společenství Trojice, do svazku nekonečné věčné lásky, kde mají jednotlivé osoby vztah naprostého dávání a přijetí. Tento model Trojice – který vidíme u Syna, který nemluvil ve svém vlastním jménu – nám ukazuje ideál života pravého evangelizátora, neboť evangelizace je mnohem více než mluvený projev způsob života, život v naslouchání Otci. „Nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší,“ praví Pán o Duchu svatém (Jan 16,13).

Nová evangelizace má vedle rázu kristologického a pneumatologického také zároveň moment eklesiologický: Pán a Duch budují církev a v církvi komunikují. Vyznání víry v Krista a v Boží království předpokládá naslouchání Jeho hlasu v hlasu církve. „Nemluvit sám za sebe, ze své autority“ znamená mluvit z poslání církve.

Bez základu v modlitbě jsou všechny metody prázdné

Přijmeme-li jako pravidlo potřebu vzdát se sebe sama, dát se k dispozici Kristu, má to pro nás mnoho praktických důsledků. Studium všech vhodných a morálně přijatelných metod je vhodné, ale využít všech možností komunikace je naší povinností. Avšak naše slova a celé komunikační a rétorické umění nemůže zasáhnout lidskou osobu tak hluboko, jak je pro evangelium potřebné. Před pár lety jsem četl životopis jednoho velmi dobrého kněze minulého století, Dona Didima, faráře v Bassano del Grappa. V jeho poznámkách můžeme najít vskutku zlatá slova, ovoce jeho života modlitby a rozjímání. Tak například o nás Don Didimo říká: „Ve dne Ježíš kázal, v noci se modlil.“ Těmito několika slovy nám chtěl říci: Ježíš potřeboval získat učedníky od svého Otce. Tak to platí stále. Nemůžeme sami o sobě shromáždit dobrý tým spolupracovníků, ale potřebujeme ho získat jako dar od Boha, který pak Bohu vrátíme. Všechny metody jsou prázdné, nejsou-li postaveny na modlitbě.

Utrpení dává Jeho slovům moc

Zde potřebujeme jít ještě o krok dále. Ježíš ve dne kázal, v noci se modlil, ale to nebylo vše. Jeho celý život byl – jak je to nádherně znázorněno v Lukášově evangeliu – cestou směřující ke kříži, výstupem k Jeruzalému. Ježíš nespasil svět krásnými slovy, ale svým utrpením a smrtí. Jeho utrpení je nevyčerpatelným zdrojem života pro tento svět; utrpení propůjčilo Jeho slovům velkou moc.

Ježíš v podobenství o hořčičném zrnu formuluje zákon o plodnosti – jen to semeno, které padne do země a umře, přináší hojné ovoce (Jan 12,24). Tento zákon bude platit až do konce světa a je zároveň s tajemstvím zrna pro novou evangelizaci rozhodující. O tom svědčí celé dějiny a historie křesťanství zvlášť. Připomenul bych v té souvislosti pouze počátky misie v životě sv. Pavla. Úspěch jeho hlásání nebyl ovocem řečnického umění nebo pastorační prozíravosti; jeho plodnost je provázána s utrpením, společenstvím s trpícím Kristem (1 Kor 2,1-5; 2 Kor 11,30; Gal 4,12-14). „Jiné znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše,“ říká Pán. Jonášovým znamením je ukřižovaný Kristus – a všichni jsou pak svědky doplňování toho, „co zbývá do míry utrpení Kristových“ (Kol 1,24). V každé fázi dějin církve se potvrzovala slova Tertuliánova: krev mučedníků je semenem křesťanů.

Stejně mluví i sv. Augustin, když vykládá 21. kapitolu Janova evangelia, kde nacházíme proroctví o Petrově utrpení propojené se slovy o jeho pastýřském poslání (tedy o Petrově primátu). Zde sv. Augustin k šestému verši krásně dodává: Pást mé ovce znamená pro mé ovce trpět. Ani matka nemůže dát dítěti život bez toho, aby prožila utrpení. Každé narození vyžaduje utrpení, je utrpením a stát se křesťanem je také narození. Řekněme to ještě jednou spolu s naším Pánem: „Království nebeské trpí násilí“ (Mt 11,12; Lk 16,16) a tím násilím, které vytrpěl Bůh, je kříž. Nemůžeme dát druhým život bez toho, že bychom se svého života úplně vzdali. Proces odevzdání vlastního života je konkrétním způsobem darování života.

Zamysleme se ještě jednou nad slovy našeho Spasitele…: „Ztratí-li kdo svůj život pro mne a pro evangelium, zachrání jej“ (Mk 8,35).

Uveřejněno se souhlasem redakce Goodnews. Překlad -ta-.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017