Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Univerzálnost a specifika Charismatické obnovy

17.08.2002, autor: Norbert Baumert, kategorie: Charismatická obnova
Specifika Charismatické obnovy

Jestliže se mluví o "spiritualitě" současného charismatického hnutí, můžeme tomuto slovu jistě rozumět v širším smyslu, protože jsou zde ve skutečnosti ztvárňovány velmi centrální zkušenosti a pravdy víry. Tuto spiritualitu můžeme také označit jako dějinně nový "proud", protože nejen v životě svých jednotlivých příslušníků představuje jakýsi mezník, nýbrž i v celku církve se jeví jako počátek čehosi nového, jako určité nové probuzení či hnutí. Tento proud nemá žádného zakladatele, ale má svůj základ jednoznačně v tom, že mnoho lidí svědčí o zkušenosti s Duchem, která je pro ně nová. Přitom jsou zasaženi jak lidé, kteří se již vědomě vydali na cestu následování a jdou po ní, tak i křesťané, kteří dosud neměli ke Kristu živý vztah, a dokonce i nevěřící. Všichni shodně svědčí o podobných zkušenostech s Bohem. Nové a specifické tedy asi není to, že se dospělí lidé obracejí (to se dělo v každé době), že člověk opět vnímá milost Ducha (Duch svatý byl v dějinách církve zakoušen nejrůznějšími způsoby) a ani to, že je zde Duch intenzivněji prožíván (podle jakého měřítka bychom chtěli porovnávat zkušenosti druhých křesťanů nebo celých generací? - spíše zde platí stará zásada: "Světce nelze mezi sebou vzájemně srovnávat.")

Jestliže chceme určit, co je specifické na dnešní "Charismatické obnově" (a tato otázka je oprávněná a nutná, vždyť je řeč o určitém dějinném hnutí), neměli bychom to hledat ani tak v obsahu zkušenosti s Duchem, ale spíše v druhu a způsobu jejího vnímání a ztvárnění. Alespoň počátek tohoto pohybu byl vyvolán skrze lidi, kteří svědčili o letniční zkušenosti s Duchem. Tom Forrest, CSsR, bývalý vedoucí Mezinárodní rady Charismatické obnovy, píše:

"Prožíváme vylití Ducha svatého, jeho moc a jeho dary přesně tímtéž způsobem, jak to prožívali prvotní křesťané... prožíváme osobní letnice".

I když v německy mluvících oblastech to o charismatických skupinách nemůžeme říci v takové míře, přece existují mnozí, jimiž bylo takové vylití Ducha darováno. Na tento druh zkušeností, při kterých člověk prožívá jakýsi průlom, v církvi minulých generací v této šíři nenarazíme. Jejich zvláštností je zkušenost "naplnění", často doprovázená hluboko zasahující proměnou a obrácením, silným impulsem ke klanění a chválám, ke spontánnímu výrazu a tělesnému projevu zbožnosti, právě tak jako novým vztahem ke společenství. Toto "naplnění" má s ostatními formami duchovní zkušenosti společné to, že bývá počátkem vnímatelné proměny ve smyslu rozhodného následování Ježíše. Navíc je ale často charakterizováno dary Ducha, které zčásti ze života církve vymizely a zčásti se objevovaly pouze občas: modlitba v jazycích, prorocké pokyny při bohoslužbě i ve všedním životě obce, dary uzdravování, misionářské poslání a jiná, často velmi konkrétní uschopnění k životu a službě v církvi.

Novost a mnohost takových zkušeností v naší době opravňuje k tomu, abychom mohli mluvit o historicky nové formě vylití Ducha, i když mnohé z těchto projevů Ducha v mírnější nebo jiné formě nebyly církvi nikdy cizí. A protože je Boží milost vždy konkrétní, může se zachytit pouze na konkrétních lidech, v našem případě třeba na skupině těch, kteří se sešli pod názvem "Charismatická obnova (obce)" a se kterými se "Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův", "Otec našeho Pána Ježíše Krista", jenž seslal apoštolům o Letnicích svého Ducha, setkal novým způsobem ve svém jednání v dějinách spásy. I když se tedy člověk se všemi výše uvedenými prvky (co se týče obsahu) mohl v církvi tu a tam setkat, přece je tato dnešní "letniční" zkušenost s Duchem samostatným dějinným faktem.

V anglosaské oblasti a v protestantských církvích se tato zkušenost nazývá "křest v Duchu svatém". Jistě má mnoho společných rysů s tím, co katolická tradice nazývá "druhým obrácením", ale zůstávají i jisté odlišnosti. Anglikánský teolog Michael Harper při vatikánském dialogu zdůrazňoval, že prý "křest v Duchu není obrácením ani charismatickou, ani mystickou zkušeností, nýbrž právě křtem v Duchu", a obhajoval zachování tohoto pojmu. A David du Plessis, vedoucí delegace letničních křesťanů při tomto dialogu, zastával názor, že prý "letniční hnutí nepatří k protestantismu a také není žádným odštěpením od protestantských církví, nýbrž je to zcela nové hnutí, které má základy ve zkušenosti znovuzrození a křtu v Duchu svatém." Tím se zde v podstatě odvolává na specifický způsob působení Ducha svatého v naší době, tedy na dějinný fakt, který jsme my chtěli popsat pojmem "letniční zkušenost". Podobně se také vyjádřil francouzský mariolog René Laurentin na Mezinárodním katolickém charismatickém kongresu v Dublinu 1978:

"Problém křtu v Duchu svatém byl exegety a teology často vědomě komplikován. A přece je to velmi jednoduché, jestliže se držíme svědectví a neproměnné zkušenosti v životě církve. Každý angažovaný křesťanský život je založen na vylití Ducha, které se znovu a znovu obnovuje, a to se někdy může dít formou letnic."

Potud je míněno tím, co my v úzkém smyslu slova označujeme jako "letniční zkušenost" totéž, co se chce mezinárodně vyjádřit pojmem "křest v Duchu". Jestliže si člověk nepřestává být vědom, že "křest" je v této souvislosti pojmem pro zkušenost, pojmem, který se váže na pocit "ponoření" (řecky baptizó = ponořuji, křtím; pozn. překl.), pak tento výraz může být pochopen zcela správně. Musíme tedy při jeho užívání vědět, že se zde nevyjadřujeme sakramentálně - jako by to bylo viditelné znamení, které by zprostředkovávalo neviditelnou milost, kdykoliv by ho lidé použili, a tak by konkurovalo křtu a biřmování. Aniž bychom tedy chtěli snižovat skutečnost, že Duch svatý je v iniciačních svátostech spolehlivě, i když zárodečně zprostředkováván, chce pojem "křest v Duchu" popsat prožitek, v němž člověk jasně pociťuje plnost Ducha. U pokřtěného to může být interpretováno jako oživení a vyzdvižení milosti křtu a biřmování. V mnoha případech se však nemusíme bát mluvit i o novém seslání Ducha, 1 podobně jako apoštolové byli po letnicích nově "naplněni Duchem svatým" (Sk 4, 31). Tím se nezpochybňuje základní funkce vylití Ducha na apoštoly o Letnicích a na nově pokřtěné po jejich křtu (Sk 2, 38).

Nemá však tím být řečeno, že v charismatických skupinách (ať už farnostních nebo nadfarnostních) je možné najít pouze lidi, kteří jsou formováni takovou letniční zkušeností všichni jsou snad tomu otevřeni. 2 Všichni však zakoušejí sdílení a společnou volnou modlitbu v této skupině jako velkou pomoc pro svůj vlastní duchovní život a často také jako Boží výzvu. Potud je oním principem, podle kterého se tito lidé vzájemně nacházejí, jistá afinita nebo příbuznost jejich duchovního života. Vždyť darovaná zkušenost a způsob modlitby, svědectví a zprostředkování, musí být ve vnitřním vztahu. Je legitimní, že lidé s odpovídající zkušeností také rozvíjejí nové formy ve společných chválách, v pozvedání rukou, společném zpěvu v jazycích nebo v modlitbě spojené s vkládáním rukou a s prorockými prvky. Ale právě proto nejsou tyto prvky automaticky přenosné na každého křesťana. Spíše se dotyční zároveň s jejich používáním učí i rozlišovat, kdy a kde mají tyto formy používat a kde ne (1 K 14).

Jestliže lidé nejsou osloveni tzv. "charismatickou" bohoslužbou nebo se nepřipojí k "charismatické" skupině, není to v žádném případě vždy způsobeno nedostatečnou připraveností, nýbrž může to mít nejrůznější příčiny: protože ona základní zkušenost a používané formy neodpovídají jejich druhu vztahu k Bohu, protože po nějaké době účasti jsou vedeni jinak, nebo protože v životě a projevu konkrétní skupiny, se kterou se setkali, si forma a obsah vzájemně neodpovídaly. Někteří jdou po svojí cestě bez začlenění do nějakého zvláštního seskupení, a přece se cítí být spojeni s touto novou spiritualitou v církvi, aniž by ji mnohdy uměli jasně charakterizovat. Hranice jsou plynulé, především směrem k rozličným duchovním obnovným hnutím. "My nejsme jedinou obnovou v církvi", řekl Tom Forrest na IV. mezinárodní konferenci vedoucích, "nýbrž jsme částí Božího plánu. Je pouze důležité, abychom byla takoví, jaké nás Bůh ve svém plánu chce mít, ne jiní, nic víc a nic méně."

Mnozí křesťané, i uvnitř charismatických skupin, zakoušejí působení Ducha svatého stále stejně, bez oněch "osobních letnic", a mnozí světci dřívějších dob neznali ani modlitbu v jazycích, ani proroctví, ale měli samozřejmě živý vztah k trojjedinému Bohu. Na druhé straně tato specificky letniční zkušenost s Duchem neexistuje teprve ve 20. století, ale i po období prvotní církve se vždy znovu občas vyskytovala v některých duchovních hnutích, i když tato hnutí byla někdy vytlačena na okraj nebo šla vlastní cestou. Tato zkušenost mohla být v mnohých obdobích dějin církve živá jen v jednotlivých osobnostech nebo malých skupinách. V letničním hnutí našeho století a nakonec v "Charismatické obnově" se z ní ale stal nečekaně široký proud. Vždyť i u jednotlivých lidí odpovídá různým životním úsekům různý způsob působení Boží milosti a v žádném případě to není vždy vina člověka, jestliže tu nebo onu milost nepřijal dříve.

Otázka univerzálnosti

Úkol těch, kteří jsou novým způsobem uchopeni Duchem, spočívá v tom, že teď také mají s novou silou a svěžestí dále předávat poselství o Ježíši Kristu. V tom jsou vždy obsaženy dva aspekty: svědčící zvěstování a osobní svědectví.

Tito lidé mají na základě Písma a učení církve zvěstovat Boží vůli spasit všechny lidi a každému člověku přiměřeně jeho situaci zprostředkovat Boží příslib. Tak má každý podle míry, která mu byla dána, dosvědčovat evangelium určené všem lidem. K tomu patří i výzva k obrácení a - ve vhodné době - také výzva k plnému odevzdání se Ježíši Kristu jako Spasiteli a Pánu, ať už při křtu nebo biřmování, nebo jako odpověď na určitou životní situaci nebo na konkrétní Boží výzvu. Ale druh a způsob toho, jak se jednotlivec učí toto odevzdání uskutečnit, musí odpovídat jeho situaci. Misionářská horlivost proto potřebuje jemný takt a velkou úctu před Božím působením v jednotlivci. Jestliže někdo vykoná své odevzdání před druhými během modlitby a vkládání rukou, zůstává to stále jen jednou z možností.

Druhý aspekt spočívá v tom, že člověk smí a má kvůli aktualizaci a umocnění všeobecného poselství také svědčit o tom, co Bůh dnes mezi námi působí. Tyto osobní příběhy mají charakter příkladu. Nikdo nemůže druhému říci: "Budeš mít stejnou nebo srovnatelnou zkušenost jako já." Může jej jen povzbudit, aby důvěřoval tomu, že Bůh mu dá svoji odpověď. Ovšemže pak mezi posluchači budou i takoví, kteří skrze takové svědectví zakusí Boží pozvání k tomu, aby se s tímto člověkem nebo s určitým společenstvím modlili za nové přijetí Ducha svatého a jeho darů.3 Pro některé to dokonce může být jakousi zavazující výzvou, zatímco jiní jasně poznávají, že je Bůh vede jiným způsobem. Proto v praxi musí stále vládnout velká vnitřní i vnější svoboda jít cestou, kterou dotyčný poznává jako svou vlastní, a nesmí vzniknout dojem, jako by po té naší cestě vlastně měli jít všichni, protože je přece "otevřená pro všechny". Belgičtí biskupové o "této duchovní zkušenosti", která je v Charismatické obnově "potvrzena mnohými svědectvími", říkají:

"Tato prožitá realita je zakoušena jako drahocenná, vybraná milost."

Zde narážíme na základní otázku univerzálnosti této zkušenosti s Duchem. Vše zde závisí na jasné terminologii. Z Boží vůle spasit všechny lidi vyplývá, že Bůh o své milosti uvědomuje každého člověka (ať už je křesťanem nebo ne) do té míry, do jaké je to nutné k jeho spáse. ®ádného, kdo jej hledá, tedy nenechá bez odpovědi. To je ovšem velmi formální popis. I když má být spása v Kristu hlásána lidem, nevyplývá z toho ještě, že každý člověk bude jednou ve svém životě před touto otázkou stát tak konkrétně, že by měl reálnou možnost a povinnost stát se křesťanem. Proto bychom měli jasně rozlišovat mezi všeobecným posláním zvěstovat evangelium a mezi mnoha cestami, kterými Bůh uskutečňuje svoji vůli spasit všechny lidi. To by mohl být důvod, proč Balthasar Fischer při vatikánském dialogu považuje za "falešnou koncepci" (dokonce i ve vztahu ke křesťanům) to, že "každému křesťanu musí být dáno vědomí, že obdržel Ducha a to se musí projevit prožitkem v konkrétním okamžiku". Nicméně alespoň o první části citované věty smíme říci, že vědomé věřící poznání a zasaženost Božím příslibem patří k podstatě plného křesťanství. Kdy a kde se to pro jednotlivce stane skutečností, musí zůstat otevřené.

Při pohledu na celosvětově rozšířené charismatické hnutí, které nalezneme ve všech konfesích, je ovšem pochopitelná otázka, zda se zde přece jenom neohlašuje spiritualita, kterou je možné chápat jako všeobecnou Boží nabídku, ačkoliv v minulých periodách církve nic takového nelze nalézt. Proč by Bůh nemohl tuto novou dějinnou formu duchovní zkušenosti nabídnout všem, kteří jej upřímně prosí o jeho Ducha? Vždyť ve skutečnosti se zdá, že toto nové charismatické Boží působení stále ještě roste, a nás to při pohledu na tento růst svádí mluvit o "milostivém létu Páně". Pohled do církevních dějin ukazuje, že různá probuzení často rozhodující měrou spoluvytvářela tvář tehdejší církve. Každý křesťan však přesto v tomto probuzení nebyl angažován, nýbrž mnozí zůstali určováni formami zbožnosti dřívějších dob. A tak i v dnešní církvi existuje mnoho projevů duchovního života, které jsou vlastně důsledky různých "charismatických" probuzení minulosti. A samozřejmě že mohou i dnes vzniknout nové autentické začátky, které se nebudou moci chápat jako součást tohoto charismatického hnutí.

Jakmile tedy člověk mluví o specifické formě zkušenosti s Duchem v nějakém určitém období, nemůže již tato forma mít univerzální charakter. Je pravda, že každý křesťan se má zcela otevřít Duchu svatému a že smí počítat s jeho odpovědí. Ale vede to nutně k "této formě"? Správné je asi i to, že současné charismatické hnutí má úkol, aby toto základní tajemství křesťanského života platné pro všechny nechalo nově zazářit v celém křesťanstvu. Ale stanou se všichni, kteří žijí z této pravdy, automaticky součástí tohoto hnutí? Dále je jisté, že celá církev musí být otevřená pro vše, i pro nové způsoby působení Ducha ve svém středu a pro nezvyklá charismata jako je modlitba v jazycích a proroctví, aby tomu vymezila legitimní místo v církevním společenství. Potud všechny tyto jevy (s odpovídající diskrétností) patří do církve/farní obce a neměly by být vytlačovány na okraj, nýbrž všichni by je měli stále více přijímat jako stálou integrující součást. Přesto má každé duchovní hnutí v církvi (nezáleží na jeho označení) jakožto konkrétní historická událost na rozdíl od prvních letnic vždy partikulární charakter, i když nově poukazuje na obecné pravdy. Toto napětí nelze zrušit.

V našem případě k tomu přistupuje skutečnost, že se zde mluví o nové podobě zkušenosti s Duchem, tedy ne o dogmatických pravdách nebo o všeobecném Božím jednání pro spásu lidí. Jde zde o nový druh Božího jednání v naší době (tím pak není ani tak míněn křest v Duchu, nýbrž to, co vcelku vyplývá z mnohotvárných zkušeností uvnitř charismatického hnutí nebo i ze zkušeností všech obdobných hnutí). Konkrétní příklady však nesmíme nikdy zevšeobecňovat, i když jich je tolik. Je to ovšem velké pokušení říci: "Jestliže tak mnoho lidí zakusilo tuto cestu jako velmi plodnou, pak je jistě míněna pro všechny." Nebo: "Jestliže je křestní spiritualita, se kterou jsme se zde seznámili, oživením centrálních pravd, jež se týkají každého, pak je to cesta, která je každému konkrétně přístupná." To však jsou chybné závěry. Takovou univerzálnost nelze odvodit ani z Písma, ani z učení církve. Spíše jde o konkrétní podobu oživení, a to sice na základě individuálních darů milosti a ne katechetického způsobu uvedení do víry.

Tím vzniká otázka, jak se toto charismatické hnutí včleňuje do farních obcí. Z předchozích výkladů se objasnily mnohé impulsy pro základní pastoraci. Jestliže farář a pastorační spolupracovníci sami tuto cestu prošli, budou svoji službu vykonávat s velkou citlivostí pro duchovní procesy a s novou duchovní silou. To se především projeví v celé jejich pastorační službě, aniž by to muselo obdržet nějakou zvláštní nálepku. Zvláštními výchozími body v obci jsou třeba farní rada, dny ztišení (rekolekce) nebo farní misie. S vlastní biblickou nebo modlitební skupinou budou začínat jen tehdy, jestliže to vyplyne z okolností a jestliže v tom rozpoznají Boží vedení. Když s takovou skupinou začnou jiní věřící (bez faráře), budou po nějakém čase tichého růstu před Bohem hledat, jak by se měli zapojit do farní obce (např. skrze duchovní impulsy ve stávajících skupinách a spolcích, při spolupráci na přípravě prvního svatého přijímání a biřmování, při ztvárňování bohoslužeb a při jiných společných službách). Účastníci nadfarnostních skupin musí jistě dbát na to, aby tím, co tam získají, obohatili místní obec.

Podle našeho výše uvedeného výkladu by se takový duchovní proces růstu mohl označit jako "charismatická" obnova obce v širokém smyslu slova. Mohlo by se také říci, že v některých krystalizačních bodech dochází k tomu, co je třeba v užším smyslu slova označit jako charismatické hnutí. "Zda a v jaké míře se pak taková obnova v obci stane v průběhu delšího času postupující obnovou obce, zůstává tajemstvím milostivého Božího vedení". Taková obnova obce pak samozřejmě vzniká tím, že každý člen obce přináší své charisma, aniž by se proto cítil automaticky začleněn do tohoto "nového hnutí". Proto také nelze takový celkový proces dost dobře označit názvem "Charismatická obnova obce". Vždyť tento vlastní název, který je obvyklý v německy mluvících oblastech, označuje především určité seskupení, které chce něčím přispět k obnově obce. Zde je naopak řeč o obecné duchovní obnově obce. Právě tento partikulární přínos je třeba dobře rozlišovat od celkového procesu.

Jak ale máme potom rozumět tomu, když kardinál Suenens jménem Charismatické obnovy řekne: "My jsme normální křesťané", nebo když Tom Forrest napíše, že podle Tomáše Akvinského "bylo pro první křesťany normální prožívat osobní letnice," a že "tentýž druh vylití Ducha a zkušenosti s příchodem Ducha svatého s mocí a dary může být pro členy dnešní církve normativní"? Tyto výroky mají především zdůraznit, že my s našimi dary přesto stojíme v jedné řadě s ostatními křesťany, kteří mají jiné dary Ducha. Dále se pak chce vyzdvihnout, že charismatické fenomény nesmí v církvi chybět, i když se v každé době neprojevují stejným způsobem a stejnou silou. A konečně se nám tak chce připomenout skutečnost, že tento druh Božího působení se vyskytuje tak často, že najednou patří k "normálnímu" obrazu dnešní církve. Ale toto působení není "normální" ve smyslu "normativní", jako by tato dějinně nová vlna zkušenosti s Duchem měla nyní zasáhnout všechny. Tato otázka musí spíše zůstat otevřená, vždy podle toho, co Bůh chce darovat.

Jádro naší otázky je tedy ve správné přiřazení "Charismatické obnovy (obce)" jako historického faktu k jejímu poslání pro celek církve. Podobně jako si v liturgickém nebo ekumenickém hnutí lidé uvědomili skutečnosti, které měly význam pro celou církev, má i toto hnutí jistě poukázat na podstatný prvek církve, který jí byl vždy a ve všech dobách vlastní: že každý křesťan má vždy podle své míry žít pod vedením Ducha a být otevřen všem charismatům. A jako Druhý vatikánský koncil mluví o "ecclesia semper reformanda", tak je církvi všech dob také uložena "charismatická" obnova. Do té by pak byla zahrnuta všechna charismatická působení Ducha všech dob a každý křesťan by tedy mohl (alespoň co se týče obsahu) přijmout, jestliže by jeho zkušenosti a snahy podobného druhu byly označovány jako "charismatická" obnova (s malým "ch").

Pokud se však v tomto novém hnutí ve 20. století stala nově patrná letniční zkušenost s určitými charismaty a probuzení, které se tím vyvolalo a jež se značně rozšířilo, se označuje jako "Charismatické obnova", je tento pojem užíván v užším smyslu slova. Výraz "Charismatická" pak přísluší vlastnímu názvu, a proto se píše s velkým "Ch".4 Mnohé potíže v dorozumění mohou pocházet z toho, že oba tyto aspekty příležitostně splývají. Čtenář (posluchač) pak jasně neví, s čím je konfrontován, a proto se také ptá, zda se s tím může ztotožnit. Krátce řečeno: Dnešní "Charismatická obnova" je Božím darem pro "charismatickou" obnovu církve.

Poznámky

1 To je teologicky podloženo z Tomáše A. od Sullivana v jeho knize Charismatic Renewal. Zdá se to být podstatně organičtější, než když se domníváme, že nám nabídka této zkušenosti byla prokázána a všechna tato charismata udělena již ve křtu. Byla by to pak snad v každém případě osobní vina, že tato obdarování nevystoupila na světlo již dříve? Právě tak zdůrazňuje Sullivan, že pojem "křest v Duchu" označuje v celém letničním hnutí něco zkušenostního (tamtéž). - Od toho je třeba dobře odlišovat biblický pojem.

Pozn. překl.: Sullivan ve své knize cituje tzv. "První dokument z Mechelen" (viz 1.6.2.), kde se rozlišují dva aspekty "křtu v Duchu svatém": teologický aspekt, tj. objektivní udělení či vylití Ducha, a zkušenostní aspekt, tj. subjektivní vnímatelné zakoušení přítomnosti tohoto Ducha v nás. Tento dokument pak dochází k závěru, že používá-li se výraz "křest v Duchu svatém" v letničním a protestantském prostředí, označuje většinou (nové) udělení Ducha svatého provázené vnímatelnou zkušeností, často bez jakékoli souvislosti se svátostí křtu. V katolickém prostředí prý tento výraz obvykle slouží k označení průlomu k vědomému zakoušení Ducha, který byl člověku již v plnosti udělen při slavení iniciačních svátostí (křest, biřmování, eucharistie). Odtud pak doporučování a užívání termínů jako "uvolnění Ducha", "obnova v Duchu" apod. Sullivan přijímá rozlišení těchto dvou momentů jako klíč k dalšímu porozumění, ale zároveň píše: "Myslím,, že lidé v Charismatické obnově prožívají ... pravé udělení Ducha, nové 'vylití Ducha' (teologický aspekt) s typickými důsledky, které těmto lidem dají zakusit a uvědomit si, že Duch novým způsobem působí v jejich životě (zkušenostní aspekt)." Toto je pak biblicky a teologicky (právě ze svatého Tomáše) odůvodňováno. Sullivan toto odůvodnění končí: "Neexistuje důvod, proč by se katolíci, kteří jsou přesvědčeni, že Ducha svatého přijali již v iniciačních svátostech, nemohli těšit na nové 'seslání' (missio) tohoto Ducha ... Je to zcela v souladu s tradiční katolickou teologií, když pokřtění a biřmovaní křesťané prosí Pána, aby je 'pokřtil v Duchu svatém'" (tj. aby byli nově "ponořeni" do Ducha svatého, jím nově "naplněni" či "zaplaveni" a aby toto nové působení Ducha ve svém životě vnímatelně zakusili). Navíc je dobré si uvědomit, že v době prvotní církve a u ranných církevních otců byly oba tyto aspekty "křtu v Duchu svatém" přímo spojeny s iniciačními svátostmi, při jejichž slavení byla tato zakusitelná přítomnost Ducha výslovně očekávána a vyprošována (a to včetně různých "charismatických" projevů Ducha). Blíže k tomu viz sešit McDonnell K. a Montague G. T.: Rozněcování ohně.

Slovo k terminologii. Přesto, že Sullivan vidí oprávnění používání (dobře chápaného) výrazu "křest v Duchu", s ohledem na mnohá nedorozumění doporučujeme užívat spíše (také biblický) výraz "(nové) vylití Ducha" (nebo: prosit Pána, aby někoho nově pokřtil = ponořil ve svém Duchu). Tento výraz ("nové, hlubší vylití Ducha sv.") používá i P. Ernst Sievers ve svém semináři Život v Duchu. V německy mluvících oblastech je doporučeno používat výraz "zkušenost s Duchem" (Geist-Erfahrung, srov. Duch oživuje V.2), který je ovšem na jedné straně širší než "křest v Duchu" a na druhé straně označuje pouze onen "zkušenostní (tj. subjektivní) aspekt" pojmu "křest v Duchu". ("Křest v Duchu", tj. "letniční zkušenost" je v tomto chápání pouze jeden z druhů "zkušenosti s Duchem" srov. také další oddíl "Otázka universálnosti" s pozn. 3 oproti tomu autoři výše zmíněného sešitu Rozněcování ohně pojem křest Duchem chápou šířeji a v podstatě jej ztotožňují se základní a pro všechny určenou zkušeností plného křesťanského života v Duchu svatém.) Protože naopak výraz "nové vylití Ducha" označuje onen "teologický (tj. objektivní) aspekt" pojmu "křest v Duchu", bylo by možné, teologicky přesné a nematoucí používat tyto pojmy takto: Modlit se za "nové vylití Ducha" (s jistotou, že Pán tuto prosbu - tím způsobem, jakým On bude chtít - vyslyší a s otevřeností, že Pán tuto prosbu může vyslyšet i tak, že nám daruje hlubokou "zkušenost s Duchem", třeba formou "letniční zkušenosti", "křtu v Duchu") a vydávat svědectví o "zkušenosti s Duchem" třeba právě ve formě "křtu v Duchu" - pokud mi Pán daruje právě takovou zkušenost. (Zpracováno podle odpovědi Norberta Baumerta Ernstu Sieversovi na jeho podněty "Seine Geistausgießung oder meine Lebensübergabe? Eine Anfrage.")

2 Sullivan, kniha z pozn. 1, kap. 4 (na konci), jako charakteristické znaky, kterými se charismatické modlitební skupiny odlišují od jiných skupin, které se scházejí ke společné modlitbě, uvádí: zdůraznění modlitby chval možnost modlitby a zpěvu v jazycích "pravděpodobnost, že někdo mluví prorocky" a "že se někdo zmíní o 'křtu v Duchu'". Jádro každé takovéto skupiny se bude skládat z lidí, kteří vědí, co pro ně znamenalo 'být pokřtěn v Duchu'". - V německy mluvících oblastech by to nemuselo platit o všech skupinách. O modlitbě v jazycích říká i Sullivan, že není ve všech skupinách chápána jako znamení toho, zda se někdo v Charismatické obnově plně angažuje, a tím spíše modlitba v jazycích právem není nutným důkazem pro křest v Duchu (tamtéž, kap. 8).

3 Jestliže se v anglickém "Team Manual" (příručka pro tým vedoucích) všem účastníkům "Life in the Spirit Seminary" (seminář Život v Duchu) doporučuje, "to seek to be baptized in the Spirit"(aby se snažili být pokřtěni v Duchu), bylo by to třeba diferencovat podle naší terminologie: Měli by snad v rámci svých křestních závazků prosit o to, aby je Bůh změnil, a mohli by si vyprošovat i pocítitelné účinky jeho Ducha, ale neměli by se ve svém očekávání upnout na to, že se to nyní musí stát formou letniční zkušenosti s Duchem (křest v Duchu v úzkém slova smyslu i s modlitbou v jazycích). V praxi je to snad většinou takto objasňováno ale formulace přesto vede k jakémusi falešnému universalismu.

Pozn. překl.: Někteří autoři ovšem výraz "křest Duchem" chápou mnohem šířeji a v podstatě jej ztotožňují se základní křesťanskou zkušeností: "Termín 'křest Duchem svatým' v našem dokumentu odpovídá tomu, co nazýváme křesťanskou iniciací, a jejímu opětovnému probuzení v křesťanské zkušenosti... Opravdovým přijetím iniciace skrze křest Duchem míníme hluboké obrácení ke Kristu prožívané jako plnější život v Duchu svatém" (McDonnell K.: Rozněcování ohně). Při takovémto chápání pojmů je pak ovšem zcela legitimní pojetí, že "milost 'křtu v Duchu svatém' je určena pro celou církev" a že "objevit znovu křest Duchem a dary Ducha je potřebné ve všech církevních institucích" (tamtéž). Srov. též "slovo k terminologii" z pozn. 1 a další výklady tohoto oddílu.

4 Na toto rozlišení je také poukazováno v Newsletter ICCRO, VII (1981) sešit 1, str. 4.

Pozn. překl.: Co se týče psaní velkého či malého "ch" v označení "Charismatická obnova": V angličtině a postupně i v němčině se stalo běžným, že se velkým "Ch" zdůrazní užití tohoto pojmu jako označení pro určitý specifický duchovní proud v dnešní církvi (především v různých oficiálních názvech). Protože je dnes podle nových Pravidel umožněno volnější užívání velkých písmen v názvech organizací apod. i v češtině, doporučuje se i u nás používat pro Charismatickou obnovu jakožto hnutí velké počáteční písmeno. Mluví-li se zkráceně o Obnově (v církvi), velké písmeno zde pak k označení oné specifičnosti užít musíme, pokud to není jasné z kontextu (např.: hnutí obnovy). Užití malého "o" pak ukazuje na onu všeobecnou obnovu celé církve, na proces či zkušenost osobní obnovy jednotlivce ("prožil obnovu") či na určitý druh exercicií, semináře či rekolekce spojený s modlitbou za nové, hlubší vylití Ducha svatého třeba v rámci obnovy křestního slibu (z posledního způsobu užití pak plyne onen ne nejšťastnější výraz "prošel obnovou", který evokuje chápání, že tato "obnova" je jakási manufaktura na výrobu "charismatiků" či "obnovených" křesťanů).

-----

Literatura: Norbert Baumert SJ, Gaben des Geistes Jesu, Styria Verlag, český překlad vyšel jako třídílný sešitek v Pastoračním středisku Praha, kapitoly 3.4.2 a 3.4.4, překlad a doplnění poznámkového aparátu P. Petr Hruška)


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017