Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Už je toho dost, Hospodine II.

24.09.2003, autor: Aleš Opatrný, kategorie: Charismatické konference

Druhá část přednášky z XIII. Katolické charismatické konference v Ostravě 2002 (první část naleznete zde)


V pátém žalmu je úžasná věta, kterou lze velmi snadno přehlédnout, a to verš devátý: „Hospodine, ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mně sočí, svou cestu přede mnou učiň přímou.“ Ne „mou cestu učiň přímou“, ne „mou cestu požehnej“, ne „mou cestu ochraňuj“, to všechno nejsou špatné věci, ale jsou málo dobré. Ale: Svou cestu přede mnou učiň přímou. Jde stále o to, jestli Bůh zvítězí ve mně nad tím, co je jenom mé. Jde o to, jestli Bůh zvítězí nad mými dobrými předsevzetími, nad mými dobrými snahami, nad mou vytrvalostí, nad mou odhodlaností prosadit opravdu to dobré, nad mou touhou po svatosti; to jsou divné věty, že? Jde o to, že pořád říkám mou, mou, mou; to je ten problém, jestli nad tím, co je mé, Hospodin zvítězí tím, co je Jeho. Ačkoli je tak mocný, neudělá to násilím.


Jde o to, jestli člověk společně s Eliášem řekne: Už je toho dost, Hospodine. Ale vážení, ne „už je toho dost, kašlu na to“. Ne už je toho dost, já jsem takový trpitel, že většího být nemůže! Ale jestli člověk řekne: Už je toho dost, Hospodine, těch mých nekonečných snah vytáhnout se za vlastní límec z bahna. Už je toho dost, nejsem lepší než moji otcové. Přátelé, jestli za něco stojíme: předpokládám, že když nám bylo 17-19 let - a promiňte vy, kterým zrovna tolik je - samozřejmě jsme si mysleli, že budeme lepší než naši otcové. Já říkám: v životě už nebudu tak chytrý, jako když mi bylo devatenáct. To si člověk říká: My to budeme dělat líp. Přátelé, kdo jste prožili nějaký rok v obnově, nemysleli jste si přece, že teď konečně to křesťanství začne pořádně? Vždyť bychom tam nelezli, kdybychom si to nemysleli, promiňte. Vždyť bychom se o nic nepokoušeli, každý máme své začátky, kdy právě v nás a v našem okolí začal existovat ráj na zemi a ono z toho bylo potom něco jiného. To je právě to místo, kde člověk musí říci po pravdě: „Hospodine, už je toho dost, nejsem lepší než moji otcové“ a dodat: „Lepší jsi Ty, Hospodine.“


Odtud to začíná: člověk uzná, že Bůh je větší než jeho mizérie, že Bůh není jenom větší než královna Jezabel, než Baalovi proroci, než všichni pochopové, kteří mohli ublížit Eliášovi, ale že Hospodin je větší než Eliáš a že je větší než jeho nechuť pokračovat, než jeho skepse, než jeho oprávněná deziluze nad tím vším, co se vlastně stalo. A proto zcela prakticky v každém kroku k obrácení, v každém přemýšlení o hříších, v každém vyznání vin, v každé svátosti smíření není základním úkolem to, jestli opravdu poznám všechny své hříchy, a už vůbec ne, jestli to tomu natvrdlému zpovědníkovi tak dobře vysvětlím, aby to pochopil; někteří lidé si na tom dávají opravdu záležet. To nejdůležitější přece je, zda vrcholnou pozornost v té akci smíření věnuji Hospodinu. Jestli On je tam číslo jedna, jestli On je ten, kdo je pro mě zdrojem naděje. Jestli poté, co své hříchy vyznám, opravdu ve svém nitru zmlknu, abych byl schopen přijmout cestu, kterou Hospodin upravuje přede mnou, aby to byla cesta jeho.


Ze své kněžské zkušenosti bych řekl, že nebývá vždy problém, že by se lidé nehlásili ke svým hříchům, nechtěli je uznat a vyznat, nechtěli dát najevo, že jsou špatní; to je jistě někdy také problém, ale nemyslím si, že největší. Skutečně se domnívám, že největší problém je v tom, že je pro nás někdy velmi těžké uznat velikost Hospodina. Tváří v tvář našim hříchům uznat, že On je schopen mě nakrmit, poslat dobrou cestou, vyvést, říct mi, co mám dělat, a zachovat těch sedm tisíc spravedlivých ve mně - to jádro věrnosti Hospodinu, ke kterému se znovu mohu vracet a ze kterého může dál a dál něco vyrůstat. Dokud člověk nedojde k tomuto obratu, dokud nenechá Boha v sobě s důvěrou žít a s důvěrou pracovat, tak se může velice dobře podobat pejskovi, který se honí za svým ocáskem pořád dokola. A přitom to dělá z těch nejlepších úmyslů, z těch nejsvětějších zásad, z těch nejčistších motivů, jenomže nešťastně.


Nakonec přijměme povzbuzení obrazem, které je nám zde nabízeno. Nebudu teď mluvit o ikoně, nebudu mluvit přímo o tom nápisu, i když se k němu vrátím: „Svou naději skládáme v Tebe, Hospodine“, ale poprosím vás, abyste pozvedli své oči a podívali se, že v té hale jsou dvě otevřená okna a že i střecha je otevřená. To je úžasné, co vám to připomene? Skutky apoštolů - vidím nebesa otevřená, Štěpán; a to vás nemusím ani kamenovat! Nebesa otevřená, poselství konference evropských biskupů z roku 1997 nebo 1998 - „žít křesťanství pod otevřeným nebem“. Vážení, to bylo prorocké slovo a mrzí mě, že se s ním dál člověk nepotká.


Žít naše křesťanství pod otevřeným nebem! Spousta lidí si myslí, že je nebe zavřené, a proto si ho musí vyrobit vlastními silami tady, včetně hodných věřících. Znám spoustu výrobců svatosti a nebe vlastními silami; od čeho jsme Češi, uděláme si všechno sami. Ale to není ono, my skutečně žijeme pod otevřeným nebem, Bůh ho nezavřel. My máme opravdu možnost svou naději složit v Hospodina, který není manipulovatelný, ale který je v tom nebi, které je nad námi otevřené. Použiji opět slova žalmu, který, když se bereme tak šíleně vážně, asi sedí na nebesích a směje se a říká si: Však ono vám to jednou dojde, že nejste ti nejdůležitější na světě, že vaše ctnosti a hříchy nejsou středem světa, opravdu ne, že ty vaše hovínka, která tak statečně přerovnáváte, když se pořád těmi hříchy zabýváte, nejsou zrovna spása světa. Člověk má právo se dívat opravdu vzhůru, má právo vnímat, že nebesa jsou nad ním otevřená a protože věří a vzal Boží slovo vážně, tak právem ví, že Syn člověka je po Boží pravici, že je to ten, který na rozdíl od žalobníka, toho zlého, je po Boží pravici a zastává se nás. Že je to tak, jak to čteme v liturgii - jeden z nás je tam, vzkříšený Kristus. Pak není nic divného, když se řekne v Písmu: My máme svou vlast v nebi. Že není nic divného, když v listu Efezanům čteme, že jsme s Kristem vzkříšeni a spolu s Ním usazeni v nebi. To všechno pro Boží moc a pro Boží sklonění se k člověku.


Mám někdy dojem, že tyto perspektivy jsou tak závratné, že jim člověk pro jistotu raději nevěří a drží se těch svých malých jistot, malých půtek a malých vítězství a to je ukrutná škoda. Řekl bych, že křesťanství dává člověku skutečně závratnou perspektivu. Na jedné straně je mezi tím Božím a naším obrovská propast a na druhé straně smíme vidět, že Boží příklon k nám přes tu propast sahá a my s ním spojeni tu propast překračujeme, místo abychom do ní padali. Propadnout beznaději opravdu znamená propadnout se do propasti. Neříkám, že ani odtud nás nemůže Hospodin vytáhnout: může, ale moc štěstí v té propasti nenajdeme. Ale vědět, že patříme do nebe, může být nebezpečné. My si myslíme, že tam patříme proto, že jsme tak skvělí, protože jsme lepší než naši otcové. To by byl učiněný průšvih a ještě bych to řekl i jinak. Ale vědět, že do nebe patřím mocí Boží, to je jako když je člověk stále nadnášen, to je jako když s člověkem krásně zacházejí, to je jako když přijedete jako přednášející na charismatickou konferenci do Ostravy a dostanete hned lístek na večeři, lístek na oběd a nocleh a o nic se nemusíte starat, takto to funguje, všichni jsou na vás hodní, to je takový vzoreček té skutečnosti, ve které jsme všichni, jestliže jsme v Krista uvěřili, svou naději položili v Hospodina a nechali Hospodina nad námi zvítězit.


Tak vás moc prosím, abychom se pokusili v té svátosti smíření, pokud ji budete prožívat, abychom se pokusili slavit v ní Hospodinovo vítězství s radostí a důvěrou. Nechat odeznít zemětřesení a bouře a v tichém, jemném vánku zaslechnout, kudy mě Hospodin dál vede. Učinit své smíření výrazem toho, že toužím po tom, aby se jeho cesta v mém životě prosadila a já tak byl osvobozen a osvobozován. To vše je nám nabízeno, to vše je pro křesťana normální, to vše vy všichni víte a abyste věděli, že to vím i já, tak jsem vám o tom teď tady 40 minut povídal. Můžeme být tedy spokojeni, že to víme všichni. Bohu díky. Pojďme se tedy k Pánu pomodlit.


Pane, Ty víš, co nás každého tlačí k zemi, Ty víš, jak v tu chvíli nevidíme nebesa otevřená, Ty víš, co s námi dělá zklamání, které zažijeme sami nad sebou. Ty znáš naši slabost, a přesto si nás neošklivíš. Ty jsi ten poslední, kdo by si o nás mohl dělat iluze, a přece nás miluješ a počítáš s námi. Tak Tě jenom prosím s apoštoly: Přidej nám víry, ve které uvěříme v Tvou neuvěřitelnou moc a dobrotu, moudrost a sílu, která se projevuje tak jinak než naše touha po moci, moudrosti a síle. Panno Maria, moc Tě prosíme o Tvou pomoc a přímluvu, aby naše slovo bylo nakonec vždy Tvé: Ano, staň se. Aby naše ano otevíralo Boží cesty v našich životech. Abychom mohli pravdivě vyznat, že také nám učinil veliké věci ten, který je mocný a jeho jméno je svaté. Že se nás ujal v našem ponížení, že nás povýšil. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému. Amen. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017